MOŘEPLAVEC NA TRNÍ
Stojím pevně na nohou, jednu ruku mám položenou na srdci a druhou mám opřenou o čelo, jako bych stála na pláži a dívala se daleko za obzor. Bradu mám vztyčenou, jako bych se chtěla podívat výš než tam, kam v současné době dohlédnu. Cítím, jak mi cuká pravá noha, jako by chtěla už už vykročit, ale něco ji stále drží u země.
Mám zavřené oči a snažím se soustředit na pocity uvnitř mého těla. Žena, která mě koučuje se mě zeptá, jestli bych dokázala najít název pro sochu, kterou právě teď ztvárňuji.
,,Mořeplavec na trní” vypadne ze mě.
Tato socha v koučovacím procesu znázorňuje mou současnou situaci. Je důležitým bodem, aby si člověk uvědomil, kde se právě teď ve svém životě nachází.
STARÝ OPRÝSKANÝ MOUDRÝ MAJÁK
O pár minut později stojím zase pevně nohama na zemi, ale něco je jinak. Obě ruce mám položené na hrudníku a hlavu mám skloněnou tak, jako bych se snažila dotknout se bradou svého srdce.
Zhluboka dýchám, protože se snažím unést pocit, který mě uvnitř celou zaplavil a zároveň překvapil svou intenzitou. Je to nepopsatelně krásné. Vnímám, jak mi ze srdce směrem nahoru proudí intenzivní bílozlaté světlo, které vychází ven mýma očima, i když je mám zavřené. Cítím, že jsem toho světla úplně plná, jako bych ho měla plnou hlavu, že se světlo musí snažit dostat ven i ušima, nosem a pusou.
V této soše už nic neobjevuji ani nehledám. Našla jsem své světlo uvnitř sebe. A protože jsem ho plná, může ze mě vyzařovat také ven.
,,Luci, jak bys svou budoucí sochu nazvala?” zajímá se koučka.
,,Starý, oprýskaný, moudrý maják” odpovím rozechvěle, ještě se zavřenýma očima a užívám si ten nádherný pocit domova. Připadám si jako Odysseus, který se po dlouhé cestě vrací ke své rodné Ithace a ví, že to, co hledal na svých cestách, měl vždycky uvnitř sebe.
,,Otevři oči a podívej se na mě,” vyzve mě. A když je otevřu, tak stojí proti mně v pozici mého předchozího Mořeplavce na trní.
Je to zvláštní pocit vidět sebe sama jako Mořeplavce na trní, když jsem si teď prožila, jaké to je být majákem. Uvědomuji si, že je to právě cesta, díky které člověk nachází to, co hledá a která ho promění.
VZKAZ V LÁHVI
,,Co by Tvé budoucí já vzkázalo tomu současnému” zeptá se mě. Je pro mě fascinující, jak moc dobře znám odpověď.
Usměju se a sama sobě i jí odpovím:
,,Na nic nečekej a udělej první krok.”
,,Neboj se bolesti.”
,,Všechno bude v pořádku.”
_
Nohy vrostlé do skály,
hlava dotýká se nebe,
rány na těle mi zůstaly,
mé srdce je však plné.
Na cestu svítím Ti do dáli,
příď mým směrem nastav,
když v temnotě se nachází
Tvůj domov, břeh i přístav.
Lucie Schweinerová
Stojím pevně na nohou, jednu ruku mám položenou na srdci a druhou mám opřenou o čelo, jako bych stála na pláži a dívala se daleko za obzor. Bradu mám vztyčenou, jako bych se chtěla podívat výš než tam, kam v současné době dohlédnu. Cítím, jak mi cuká pravá noha, jako by chtěla už už vykročit, ale něco ji stále drží u země.
Mám zavřené oči a snažím se soustředit na pocity uvnitř mého těla. Žena, která mě koučuje se mě zeptá, jestli bych dokázala najít název pro sochu, kterou právě teď ztvárňuji.
,,Mořeplavec na trní” vypadne ze mě.
Tato socha v koučovacím procesu znázorňuje mou současnou situaci. Je důležitým bodem, aby si člověk uvědomil, kde se právě teď ve svém životě nachází.
STARÝ OPRÝSKANÝ MOUDRÝ MAJÁK
O pár minut později stojím zase pevně nohama na zemi, ale něco je jinak. Obě ruce mám položené na hrudníku a hlavu mám skloněnou tak, jako bych se snažila dotknout se bradou svého srdce.
Zhluboka dýchám, protože se snažím unést pocit, který mě uvnitř celou zaplavil a zároveň překvapil svou intenzitou. Je to nepopsatelně krásné. Vnímám, jak mi ze srdce směrem nahoru proudí intenzivní bílozlaté světlo, které vychází ven mýma očima, i když je mám zavřené. Cítím, že jsem toho světla úplně plná, jako bych ho měla plnou hlavu, že se světlo musí snažit dostat ven i ušima, nosem a pusou.
V této soše už nic neobjevuji ani nehledám. Našla jsem své světlo uvnitř sebe. A protože jsem ho plná, může ze mě vyzařovat také ven.
,,Luci, jak bys svou budoucí sochu nazvala?” zajímá se koučka.
,,Starý, oprýskaný, moudrý maják” odpovím rozechvěle, ještě se zavřenýma očima a užívám si ten nádherný pocit domova. Připadám si jako Odysseus, který se po dlouhé cestě vrací ke své rodné Ithace a ví, že to, co hledal na svých cestách, měl vždycky uvnitř sebe.
,,Otevři oči a podívej se na mě,” vyzve mě. A když je otevřu, tak stojí proti mně v pozici mého předchozího Mořeplavce na trní.
Je to zvláštní pocit vidět sebe sama jako Mořeplavce na trní, když jsem si teď prožila, jaké to je být majákem. Uvědomuji si, že je to právě cesta, díky které člověk nachází to, co hledá a která ho promění.
VZKAZ V LÁHVI
,,Co by Tvé budoucí já vzkázalo tomu současnému” zeptá se mě. Je pro mě fascinující, jak moc dobře znám odpověď.
Usměju se a sama sobě i jí odpovím:
,,Na nic nečekej a udělej první krok.”
,,Neboj se bolesti.”
,,Všechno bude v pořádku.”
_
Nohy vrostlé do skály,
hlava dotýká se nebe,
rány na těle mi zůstaly,
mé srdce je však plné.
Na cestu svítím Ti do dáli,
příď mým směrem nastav,
když v temnotě se nachází
Tvůj domov, břeh i přístav.
Lucie Schweinerová