Na čestném místě v mé knihovně leží kniha Ženy, které běhaly s vlky. Autorkou je Clarissa Pinkola Esteés, která je jungiánskou analytičkou a etnoklinickou psycholožkou. Ve své knize se zabývá archetypem divokých žen - tedy žen, které jsou spojeny se svou přirozenou a vědomou podstatou.
Můj nejoblíbenější příběh z knihy pojednává o vlčí ženě. La loba je často znázorňována jako moudrá, tlustá stařena, která žije v “řece po řekou” - což je poetická metafora, která symbolizuje hlubokou podvědomou vrstvu naší duše, naší niterné podstaty.
ŘEKA POD ŘEKOU
Řeka pod řekou je místo, kde se dotýkáme svého já - kde odkrýváme hlubší pravdu o sobě samých a kde dochází zároveň k obnově, transformaci a znovuzrození.
V tomto archetypálním příběhu se vlčí žena potuluje po krajině a sbírá kosti. Obzvláště má ráda kosti vlků. Poté, co složí celou kostru vlka, celý den přemýšlí, jakou píseň jí zazpívá večer u ohně. A když už ví, postaví se nad kostrou, pozvedne nad ní své ruce a začne zpívat.
Na vlčí kostře se postupně začíná objevovat maso a pak i srst. La loba zpívá dál a svým zpěvem doslova vdechuje vlkovi duši. Je to akt (s)tvoření. Vlk se nakonec nadechne, pohne a rozeběhne se. Na obzoru se otočí a stane se z něj žena.
VDECHOVÁNÍ DUŠE - PŘÍBĚH O CYKLECH ZNOVUZROZENÍ
Je to krásný archetypální příběh o znovuzrození. Náš život je neustálým cyklem zrození a smrti. Vždy se v nás něco nového narodí, žijeme to a pak to pomalu umírá. V okamžiku smrti je potřeba nechat odejít vše nepotřebné - srst i maso. Zůstává jen naše neměnná nezničitelná podstata - naše kosti. A právě na ně se v okamžiku znovuzrození nabalí zase něco nového, co naše duše chce prožít.
Tyto cykly můžete sledovat v osobním životě i v podnikání. Jsou to takové kapitoly, které se otevírají, píšou a znovu uzavírají. Existuje doba mezi koncem jedné kapitoly a začátkem nové, mezi smrtí a zrozením, kdy se obracíme k sobě, k našemu autentickému já, ke svým kostem a kdy necháme odejít (doslova zemřít) to, co už nám neslouží, aby se udělal prostor pro něco nového. Tyto cykly jsou podstatou toho, kým jsme. Je velmi těžké jim nepodlehnout a zůstat neměnnými.
Sama jsem si vědoma mnoha takových cyklů, jak ve svém životě, tak i v podnikání a vlčí žena je mi vždy průvodkyní, když se nacházím ve fázi ticha - přechodu mezi smrtí a zrozením. Pomáhá mi trpělivě se obrátit se ke svému autentickému já, pustit, co mi už neslouží a zvolit si to, co budu žít.
OTÁZKY PRO VÁS
Pokud se zrovna v této fázi v podnikání nacházíte, můžete si položit tyto tři otázky:
ZÁVĚREM
Znovuzrození není okamžik, ale proces. La loba nám připomíná, že i když se v nějaké fázi života nebo podnikání cítíme ztracení, vždy máme možnost vrátit se ke své podstatě - ke svým kostem. Tam leží pravda o tom, kým jsme. A na těchto základech můžeme zrodit novou píseň, jejíž tóny už možná teď znějí ve vašem nitru.
_
Možná je na čase
nechat sebe sama zemřít.
Lehnout si do trávy.
Dívat se na hvězdy.
A nechat maso vsáknout.
Do jehličí.
Možná je na čase
zazpívat kostem novou píseň.
Pravdivou.
Smysluplnou.
Lásku.
Slunce i Měsíc.
Možná je na čase
povstát z popela.
Znovuzrozená.
Jako Fénix.
Plná života.
Až do další smrti.
Lucie Schweinerová
Můj nejoblíbenější příběh z knihy pojednává o vlčí ženě. La loba je často znázorňována jako moudrá, tlustá stařena, která žije v “řece po řekou” - což je poetická metafora, která symbolizuje hlubokou podvědomou vrstvu naší duše, naší niterné podstaty.
ŘEKA POD ŘEKOU
Řeka pod řekou je místo, kde se dotýkáme svého já - kde odkrýváme hlubší pravdu o sobě samých a kde dochází zároveň k obnově, transformaci a znovuzrození.
V tomto archetypálním příběhu se vlčí žena potuluje po krajině a sbírá kosti. Obzvláště má ráda kosti vlků. Poté, co složí celou kostru vlka, celý den přemýšlí, jakou píseň jí zazpívá večer u ohně. A když už ví, postaví se nad kostrou, pozvedne nad ní své ruce a začne zpívat.
Na vlčí kostře se postupně začíná objevovat maso a pak i srst. La loba zpívá dál a svým zpěvem doslova vdechuje vlkovi duši. Je to akt (s)tvoření. Vlk se nakonec nadechne, pohne a rozeběhne se. Na obzoru se otočí a stane se z něj žena.
VDECHOVÁNÍ DUŠE - PŘÍBĚH O CYKLECH ZNOVUZROZENÍ
Je to krásný archetypální příběh o znovuzrození. Náš život je neustálým cyklem zrození a smrti. Vždy se v nás něco nového narodí, žijeme to a pak to pomalu umírá. V okamžiku smrti je potřeba nechat odejít vše nepotřebné - srst i maso. Zůstává jen naše neměnná nezničitelná podstata - naše kosti. A právě na ně se v okamžiku znovuzrození nabalí zase něco nového, co naše duše chce prožít.
Tyto cykly můžete sledovat v osobním životě i v podnikání. Jsou to takové kapitoly, které se otevírají, píšou a znovu uzavírají. Existuje doba mezi koncem jedné kapitoly a začátkem nové, mezi smrtí a zrozením, kdy se obracíme k sobě, k našemu autentickému já, ke svým kostem a kdy necháme odejít (doslova zemřít) to, co už nám neslouží, aby se udělal prostor pro něco nového. Tyto cykly jsou podstatou toho, kým jsme. Je velmi těžké jim nepodlehnout a zůstat neměnnými.
Sama jsem si vědoma mnoha takových cyklů, jak ve svém životě, tak i v podnikání a vlčí žena je mi vždy průvodkyní, když se nacházím ve fázi ticha - přechodu mezi smrtí a zrozením. Pomáhá mi trpělivě se obrátit se ke svému autentickému já, pustit, co mi už neslouží a zvolit si to, co budu žít.
OTÁZKY PRO VÁS
Pokud se zrovna v této fázi v podnikání nacházíte, můžete si položit tyto tři otázky:
- Co jsou moje kosti - co tvoří základ mého podnikání, který si chci s sebou odnést do další kapitoly. O jaké neměnné aspekty se opírám?
- Co je potřeba pustit - jaké části mého podnikání již splnily svůj účel a je čas nechat je odejít?
- Jakou novou píseň chci svým kostem zazpívat - co nového chci stvořit a prožít? Jakou změnu chci vidět ve světě a jak k ní můžu přispět?
ZÁVĚREM
Znovuzrození není okamžik, ale proces. La loba nám připomíná, že i když se v nějaké fázi života nebo podnikání cítíme ztracení, vždy máme možnost vrátit se ke své podstatě - ke svým kostem. Tam leží pravda o tom, kým jsme. A na těchto základech můžeme zrodit novou píseň, jejíž tóny už možná teď znějí ve vašem nitru.
_
Možná je na čase
nechat sebe sama zemřít.
Lehnout si do trávy.
Dívat se na hvězdy.
A nechat maso vsáknout.
Do jehličí.
Možná je na čase
zazpívat kostem novou píseň.
Pravdivou.
Smysluplnou.
Lásku.
Slunce i Měsíc.
Možná je na čase
povstát z popela.
Znovuzrozená.
Jako Fénix.
Plná života.
Až do další smrti.
Lucie Schweinerová