SNY O HAYABUSE
Motorka do mého života vstoupila tak nečekaně a přirozeně, jako by byla odjakživa mou součástí. A ona vlastně byla. Když jsem dospívala, často jsem jezdívala s klukama na motorkách jako baťůžek a moje nejlepší kamarádka chodila s jedním týpkem z motorkářského gangu. Sama jsem sice měla jen starou babetu, ale věřte mi, že jsem jízdu na ní milovala. Ctila jsem se přítomná, volná a svobodná jako pták.
Snila jsem o tom, že si jednou koupím Hayabusu. Tehdy to byla jedna z nejsilnějších motorek. Přála jsem si to asi tak moc, že se jednoho dne jako zázrakem před naším domem skutečně objevil jeden muž s Hayabusou a svezl mě na ní.
Byl to zážitek. Tričko jsem měla až za ušima, kolena se mi klepala a na lýtku jsem měla čerstvou spáleninu od výfuku, která mě ale nepálila, protože jsem byla plná adrenalinu.
Nebylo to ale takové, jaké jsem si to vysnila.
Nesmírně jsem se bála. Jel se mnou příliš rychle. A vůbec se mi to nelíbilo.
Jet ŠÍLENĚ rychle na sportovní motorce - to ke mně vůbec nesedělo. Tehdy jsem nevěděla, že to může být i jinak a tak jsem přestala po motorce toužit.
Uběhlo mnoho let, než mi mé srdce jednou dalo jasně a silně najevo, že mé rebelské já je spíš starý potetovaný chlapík s vlajícími fousy na cruiserovi, než mladík v křiklavě zelené kombinéze na sportovní motorce.
Najednou jsem sama sebe jasně viděla - v křivákovi a gládách, s rukama v kožených rukavicích na řídítkách, šťastná a svobodná. Úplně jsem cítila, jak mi za jízdy vlají vlasy, zatímco se kochám krásou vlahého letního podvečera a můj tep pulzuje synchronně s nepravidelným rytmem motoru.
DEN, KDY JSEM TO MÁLEM NAPÁLILA NA MOTORCE DO KAMIONU
Tenhle den si pamatuji velice živě. Bylo to ještě v motoškole a já poprvé udělala na chybu, která byla opravdu nebezpečná. Ty chyby byly ve skutečnosti dvě. První, že jsem místo stisknutí brzdy přidala plyn tak moc, že jsem málem pustila řídítka a odlétla dozadu. A druhou, že jsem se smrtí v očích civěla přímo na kamion před sebou. To byla zásadní chyba, protože na motorce jedete tam, kam se díváte.
Vybrala jsem to na poslední chvíli. Asi nade mnou stáli všichni svatí. Zastavila jsem a jen se klepala. Když ke mě přiběhl instruktor, bylo v jeho očích vidět, že to bylo o fous. Ale nedal na sobě nic znát a klidným hlasem mi vysvětlil, co se stalo a dodal: ,,Chyby patří do minulosti, poučte se z nich a soustřeďte se na budoucnost, jedeme dál.”
Nebyla jsem schopná skoro ani zařadit, jak jsem byla roztřesená. Sotva jsem se rozjela. Když viděl, že jsem pořád mimo, poslal mě jezdit po areálu, abych se srovnala.
Motorka, na které jsem seděla, byla ta nejsilnější, kterou v motoškole měli. To ale neznamená, že bych k jejímu řízení měla používat fyzickou sílu. Motorka se totiž ve skutečnosti řídí jemně, lehce, spíš mentálně než mechanicky. A jestli jsem ji po tom zážitku řídila nějakým způsobem, tak lehkost rozhodně nebylo slovo, které by to vystihovalo. Použila bych spíše výrazy jako ztuhlost, křečovitost nebo rigidita.
KONTROLA A ZTRÁTA DŮVĚRY
Když jsem přijížděla zpátky k instruktorovi, měla jsem úplně bolavé svaly na rukou i na stehnech. Připadalo mi to, jako bych krotila divokého býka v aréně. Snažila jsem se získat nad motorkou kontrolu, protože jsem v ní ztratila důvěru. Chtěla jsem ji přeprat a zvítězit nad ní svou silou. Ale je vám asi jasné, že jsem proti takovému stroji neměla žádnou šanci.
Instruktor mě poslat dělat osmičky. A to je cvičení, při kterém se rozhodně potřebujete uvolnit.
Nešlo mi to.
,,Ne na sílu, uvolnit se,” opakoval neustále.
,,Uvolni se, uvolni se, uvolni se…” říkala jsem sama sobě pořád do kola. A pak jsem to jako zázrakem pochopila.
Nebyla to motorka, nad kterou jsem potřebovala získat kontrolu. Byla to moje hlava. Neztratila jsem důvěru v ní. Ztratila jsem důvěru v sebe.
V životě i v podnikání člověk často ztuhne, když má strach. Často spadne do kontroly, hlavně tam, kde je zranitelný díky předchozím zkušenostem. Naší přirozenou reakcí na nebezpečí a nejistotu je právě síla a kontrola. Chceme mít věci pod kontrolou a jedeme na sílu, protože jsme v nějaké chvíli ztratili důvěru.
Ten den jsem nakonec zajela osmičky nejlépe ve svém životě. Nebyla to fyzická síla, ale má vnitřní síla, která mi pomohla získat kontrolu nad svou hlavou. Vyhrála jsem. Ne nad motorkou. Ne nad situací. Vyhrála jsem sama nad sebou.
Dokázala jsem totiž udělat přesný opak toho, co mi bylo v té situaci přirozené - musela jsem se uvolnit, pustit kontrolu a důvěřovat. S každou další osmičkou jsem pak jela líp a líp. Uvolňovala jsem postupně stehna, krk i prsty na spojce. Svaly přestávaly bolet. Najednou jsem se dokázala podívat za rameno a zatočit. Nebála jsem se naklonit se. Bylo to pro mě fascinující.
Doslova vítězství ducha nad hmotou.
I dnes, když sedlám svého vlastního Harleye, mě fascinuje, s jakou něhou a lehkostí se ovládá něco tak silného a těžkého.
Když to funguje na motorce, proč by to nemělo fungovat v životě i v podnikání?
Ten den jsem nemohla usnout. Byl to pro mě velmi silný zážitek. Pochopila jsem, že síla, kterou hledám ve vnějším světě, už dávno existuje - uvnitř mě. Zažila jsem na vlastní kůži, že potřebuji konat s lehkostí a důvěrou, i přes to, že se bojím, i přes to, že jsem v nějaké oblasti právě zranitelná
PUŠTĚNÍ KOTROLY
Cílené pouštění kontroly je skvělá příprava na reálný svět. Jeden motorkář mi kdysi vyprávěl, že si občas vezme pár dní čas pro sebe a vyrazí na motorce na výlet naprosto bez cíle. Před každou zatáčkou se rozhodne, jestli pojede doprava nebo doleva. Nemá plán. Netuší, kam ho cesta zavede a co na ní prožije. Někdy přespí v hotelu, někdy se pod širákem přikryje plachtou od motorky.
Když mi to vyprávěl, hltala jsem doslova každé jeho slovo. Tolik bych si přála to taky zažít. Těch pár dní teď a tady pod plachtou mi připadalo lákavější než měsíc v luxusu na Maledivách.
Když totiž nemáte žádný plán, nevíte, kam dojedete - žijete přítomností - důvěřujete a vdechujete život plnými doušky.
Na motorce konec konců musíte být teď a tady, protože když nejste přítomní, můžete se zabít. Stačí pár vteřin a vyletíte jako raketa do vesmíru.
Ale když jste v přítomnosti, nesmírně si odpočinete. Jste totiž v souladu s životem samým. Jste jako pták. Vnímáte svět kolem sebe jinak - barevněji, cítíte vzduch po dešti, všímáte si vozovky a v uších vám zní nádherná melodie válců.
A to je důvod, proč by každý měl mít svou motorku.
Motorka do mého života vstoupila tak nečekaně a přirozeně, jako by byla odjakživa mou součástí. A ona vlastně byla. Když jsem dospívala, často jsem jezdívala s klukama na motorkách jako baťůžek a moje nejlepší kamarádka chodila s jedním týpkem z motorkářského gangu. Sama jsem sice měla jen starou babetu, ale věřte mi, že jsem jízdu na ní milovala. Ctila jsem se přítomná, volná a svobodná jako pták.
Snila jsem o tom, že si jednou koupím Hayabusu. Tehdy to byla jedna z nejsilnějších motorek. Přála jsem si to asi tak moc, že se jednoho dne jako zázrakem před naším domem skutečně objevil jeden muž s Hayabusou a svezl mě na ní.
Byl to zážitek. Tričko jsem měla až za ušima, kolena se mi klepala a na lýtku jsem měla čerstvou spáleninu od výfuku, která mě ale nepálila, protože jsem byla plná adrenalinu.
Nebylo to ale takové, jaké jsem si to vysnila.
Nesmírně jsem se bála. Jel se mnou příliš rychle. A vůbec se mi to nelíbilo.
Jet ŠÍLENĚ rychle na sportovní motorce - to ke mně vůbec nesedělo. Tehdy jsem nevěděla, že to může být i jinak a tak jsem přestala po motorce toužit.
Uběhlo mnoho let, než mi mé srdce jednou dalo jasně a silně najevo, že mé rebelské já je spíš starý potetovaný chlapík s vlajícími fousy na cruiserovi, než mladík v křiklavě zelené kombinéze na sportovní motorce.
Najednou jsem sama sebe jasně viděla - v křivákovi a gládách, s rukama v kožených rukavicích na řídítkách, šťastná a svobodná. Úplně jsem cítila, jak mi za jízdy vlají vlasy, zatímco se kochám krásou vlahého letního podvečera a můj tep pulzuje synchronně s nepravidelným rytmem motoru.
DEN, KDY JSEM TO MÁLEM NAPÁLILA NA MOTORCE DO KAMIONU
Tenhle den si pamatuji velice živě. Bylo to ještě v motoškole a já poprvé udělala na chybu, která byla opravdu nebezpečná. Ty chyby byly ve skutečnosti dvě. První, že jsem místo stisknutí brzdy přidala plyn tak moc, že jsem málem pustila řídítka a odlétla dozadu. A druhou, že jsem se smrtí v očích civěla přímo na kamion před sebou. To byla zásadní chyba, protože na motorce jedete tam, kam se díváte.
Vybrala jsem to na poslední chvíli. Asi nade mnou stáli všichni svatí. Zastavila jsem a jen se klepala. Když ke mě přiběhl instruktor, bylo v jeho očích vidět, že to bylo o fous. Ale nedal na sobě nic znát a klidným hlasem mi vysvětlil, co se stalo a dodal: ,,Chyby patří do minulosti, poučte se z nich a soustřeďte se na budoucnost, jedeme dál.”
Nebyla jsem schopná skoro ani zařadit, jak jsem byla roztřesená. Sotva jsem se rozjela. Když viděl, že jsem pořád mimo, poslal mě jezdit po areálu, abych se srovnala.
Motorka, na které jsem seděla, byla ta nejsilnější, kterou v motoškole měli. To ale neznamená, že bych k jejímu řízení měla používat fyzickou sílu. Motorka se totiž ve skutečnosti řídí jemně, lehce, spíš mentálně než mechanicky. A jestli jsem ji po tom zážitku řídila nějakým způsobem, tak lehkost rozhodně nebylo slovo, které by to vystihovalo. Použila bych spíše výrazy jako ztuhlost, křečovitost nebo rigidita.
KONTROLA A ZTRÁTA DŮVĚRY
Když jsem přijížděla zpátky k instruktorovi, měla jsem úplně bolavé svaly na rukou i na stehnech. Připadalo mi to, jako bych krotila divokého býka v aréně. Snažila jsem se získat nad motorkou kontrolu, protože jsem v ní ztratila důvěru. Chtěla jsem ji přeprat a zvítězit nad ní svou silou. Ale je vám asi jasné, že jsem proti takovému stroji neměla žádnou šanci.
Instruktor mě poslat dělat osmičky. A to je cvičení, při kterém se rozhodně potřebujete uvolnit.
Nešlo mi to.
,,Ne na sílu, uvolnit se,” opakoval neustále.
,,Uvolni se, uvolni se, uvolni se…” říkala jsem sama sobě pořád do kola. A pak jsem to jako zázrakem pochopila.
Nebyla to motorka, nad kterou jsem potřebovala získat kontrolu. Byla to moje hlava. Neztratila jsem důvěru v ní. Ztratila jsem důvěru v sebe.
V životě i v podnikání člověk často ztuhne, když má strach. Často spadne do kontroly, hlavně tam, kde je zranitelný díky předchozím zkušenostem. Naší přirozenou reakcí na nebezpečí a nejistotu je právě síla a kontrola. Chceme mít věci pod kontrolou a jedeme na sílu, protože jsme v nějaké chvíli ztratili důvěru.
Ten den jsem nakonec zajela osmičky nejlépe ve svém životě. Nebyla to fyzická síla, ale má vnitřní síla, která mi pomohla získat kontrolu nad svou hlavou. Vyhrála jsem. Ne nad motorkou. Ne nad situací. Vyhrála jsem sama nad sebou.
Dokázala jsem totiž udělat přesný opak toho, co mi bylo v té situaci přirozené - musela jsem se uvolnit, pustit kontrolu a důvěřovat. S každou další osmičkou jsem pak jela líp a líp. Uvolňovala jsem postupně stehna, krk i prsty na spojce. Svaly přestávaly bolet. Najednou jsem se dokázala podívat za rameno a zatočit. Nebála jsem se naklonit se. Bylo to pro mě fascinující.
Doslova vítězství ducha nad hmotou.
I dnes, když sedlám svého vlastního Harleye, mě fascinuje, s jakou něhou a lehkostí se ovládá něco tak silného a těžkého.
Když to funguje na motorce, proč by to nemělo fungovat v životě i v podnikání?
Ten den jsem nemohla usnout. Byl to pro mě velmi silný zážitek. Pochopila jsem, že síla, kterou hledám ve vnějším světě, už dávno existuje - uvnitř mě. Zažila jsem na vlastní kůži, že potřebuji konat s lehkostí a důvěrou, i přes to, že se bojím, i přes to, že jsem v nějaké oblasti právě zranitelná
PUŠTĚNÍ KOTROLY
Cílené pouštění kontroly je skvělá příprava na reálný svět. Jeden motorkář mi kdysi vyprávěl, že si občas vezme pár dní čas pro sebe a vyrazí na motorce na výlet naprosto bez cíle. Před každou zatáčkou se rozhodne, jestli pojede doprava nebo doleva. Nemá plán. Netuší, kam ho cesta zavede a co na ní prožije. Někdy přespí v hotelu, někdy se pod širákem přikryje plachtou od motorky.
Když mi to vyprávěl, hltala jsem doslova každé jeho slovo. Tolik bych si přála to taky zažít. Těch pár dní teď a tady pod plachtou mi připadalo lákavější než měsíc v luxusu na Maledivách.
Když totiž nemáte žádný plán, nevíte, kam dojedete - žijete přítomností - důvěřujete a vdechujete život plnými doušky.
Na motorce konec konců musíte být teď a tady, protože když nejste přítomní, můžete se zabít. Stačí pár vteřin a vyletíte jako raketa do vesmíru.
Ale když jste v přítomnosti, nesmírně si odpočinete. Jste totiž v souladu s životem samým. Jste jako pták. Vnímáte svět kolem sebe jinak - barevněji, cítíte vzduch po dešti, všímáte si vozovky a v uších vám zní nádherná melodie válců.
A to je důvod, proč by každý měl mít svou motorku.