“Vše, co hledáš, najdeš uvnitř sebe.” Krátká věta, kterou najdete v psychologických, spirituálních i filozofických knihách a kterou vám řekne nejeden kouč či terapeut. Sama vím, jak hluboce pravdivá tato věta je, ale zároveň znám frustraci klientů, kteří prožívají bolest z odpojení se od sebe a od lásky, která je jejich hlubokou podstatou.
Vědí, že bezpodmínečná láska, kterou nedostali a kterou hledají venku, je zároveň uvnitř nich samotných. Cítí se prázdně, protože neví, jak ji cítit - jak být sami sobě zdrojem této lásky. Je to jako by chodili ve tmě s napřaženýma rukama a hledali, kdo jim dá světlo, i přesto, že zdroj světla je celou dobu uvnitř nich samotných.
“Já vím, že se mám mít bezpodmínečně ráda”, řekla mi jedna moje klientka, “ale já nikdy nezažila jaké to je… tak jak na to, když to neumím?” “Každý říká, jak si mám dát lásku sama, ale mě štve, že nevím, jak to mám udělat.”
HLEDÁNÍ LÁSKY
Tuto lásku, o které moje klientka mluvila, nám může ukázat druhý člověk - romantický partner, rodič či spřízněná duše. Mohou nám ji ukázat, ale nemohou být jejím zdrojem. To neznamená, že nás nemilují, ale že nejde nalít lásku do nádoby, která je prázdná. Můžeme skrz ně poznat, jak láska vypadá, ale přijmout ji můžeme teprve tehdy, když se naučíme dávat si sami to, co od nich tolik potřebujeme.
Bezpodmínečnou lásku můžeme poprvé zažít také v terapeutickém vztahu, který není zatížen romantickými představami, závislostí, rodinnou historií ani potřebami druhého člověka. V tomto vztahu zažijeme, že jsou naše emoce a bolest přijímané, že jsou naše hranice respektovány a že je zde ctěna naše sebehodnota a schopnost růstu. Často právě zde můžeme zažít, jaké to je, když někdo vydrží naší bolest, nenechá nás samotné v chaosu, nezalekne se naší temnoty, neodmítá nás, nesoudí a hluboce nás přijímá bez podmínek.
Tento bezpečný prostor je pro náš nervový systém naprosto revoluční a zároveň léčivý, protože konečně víme, jak bezpodmínečná láska chutná.
TRANSFORMAČNÍ SÍLA BOLESTI
Co když ale není možné získat lásku od toho, od koho ji získat chceme - například od člověka, kterého milujeme a který nás opustil, od rodiče, který zemřel nebo toho není schopen či od nenarozeného dítěte, které tolik toužíme počít? Je možné získat přístup k lásce uvnitř nás i bez terapeuta či duchovního učitele?
Z vlastní zkušenosti vím, že ano. A také vím, že tato cesta vede skrze bolest, před kterou neutečeme.
K čemu vlastně bolest slouží?
Bolest je signál našeho těla, který nám ukazuje, co je potřeba léčit, kde je potřeba změna přístupu a čemu věnovat svou láskyplnou pozornost.
Je skvělé, že máme léky, které dokážou dočasně zmírnit bolest a umožnit nám fungovat dál i přes ní. Většinou ale jen do doby, kdy už to naše tělo nezvládne a vypoví službu.
Stejné je to s psychickou bolestí, která je spojená s odpojením se od toho, kým skutečně jsme uvnitř - od lásky. Když ji budeme dlouhodobě ignorovat a utíkat před ní, stejně nás po čase dožene.
NEUTÉCT PŘED BOLESTÍ
Od bolesti utíkáme různě - odpojením, kontrolou, výkonem, racionalizací, ignorací nebo třeba zaneprázdněností… Co se ale stane, když přestaneme utíkat?
Chce to notnou dávku odvahu pobýt se svou bolestí a začít se zase cítit. Bolest je ale skvělá učitelka, která nám přichází říct, kde jsme odpojení od lásky a co potřebujeme sami sobě dát. A když ji vyslyšíme a opečujeme své potřeby, uleví se nám.
Zároveň je dobré přijmout fakt, že bolest přichází opakovaně, a protože jsme lidé, tak zřejmě bude přicházet i v budoucnu.
Je ale rozdíl umět se sami o sebe postarat a dát si to, co potřebujeme - nesoudit se, nekritizovat se, nevinit se, nestydět se, ale soucitně se pohladit, přijmout a zůstat se sebou, i když to bolí a dát si lásku bez podmínek, pochopení a objetí, které bychom chtěli dostat od někoho jiného. Říct si: “Jsi v pořádku, kdyby kdokoliv šel život v tvých botách, zřejmě by se zachoval úplně stejně”.
SETKÁNÍ SE SEBOU
V bolesti se totiž setkáváme sami se sebou. Díky ní máme možnost zeptat se sami sebe: “Co mě bolí? Proč to bolí? Co teď potřebuju? A jak si to můžu dát sama sobě?”
V bolesti se můžeme stát sami sobě oporou i parťákem, laskavým rodičem, nekritizujícím partnerem a láskyplným, soucitným společníkem. A to je opravdu něco velmi hodnotného, co můžeme v životě najít.
Zjistíme totiž, že ta obrovská bezpodmínečná láska, kterou jsme schopni cítit, tu není jen pro druhé, ale že její světlo můžeme nasměrovat také sami na sebe. Že jsme mrhali energií, když jsme se snažili získat ji od druhých, protože to světlo, které jsme tolik hledali v temnotě, je celou dobu uvnitř nás. A že když se rozsvítíme sami, budeme pak svítit tak silně, že dokážeme zapalovat světlo i v druhých - a tehdy cítit lásku, protože jí jsme plní a protože se jí dotýkáme skrz druhé.
Co když se opravdová láska ukrývá tam, kde víme, že máme zranění (která nás bolí a která jen tak neodejdou) i tam, kde hledáme lásku venku (která už třeba nikdy nepřijde tím způsobem, který vyžadujeme)?
Co když se naše láska ukrývá právě tam, kde se o sebe dokážeme postarat i přes zranění a bolestnou touhu po něčem vnějším - tam, kde nakonec i přes pocit prázdnoty najdeme způsob, jak dát lásku, soucit a bezpodmínečné přijetí sami sobě?
AMOR FATI
A co když se v tom místě zároveň ukrývá také hluboká svoboda, která spočívá v tom, že všechna tato zranění, bolest a touha po lásce nás nedefinují, ale definuje nás to, jak sami sebe dokážeme bezpodmínečně milovat i ve chvílích a podmínkách, kdy jsme na to sami?
Co když nejsme oběť vláčená osudem, definovaná vnějším světem, a je tu pro nás vždy k dispozici vnitřní svoboda tvořit život v souladu s hlubokou láskou, která je naší neoddělitelnou součástí - teď, tady, i přestože…
Rakouský neurolog a psychiatr, zakladatel existenciální analýzy a logoterapie Viktor Emanuel Frankl ve své knize "A přece říci životu" ano popisuje, že i v otřesných, nelidských podmínkách koncentračního tábora se lidé shromažďovali u vchodu a hluboce se dojímali nad krásou zapadajícího slunce - že i když jim bylo vzato vše, nikdo jim nesebral svobodu zaujmout postoj k tomu, co prožívají.
Závěr filmu Sny o vlacích, kde zestárlý hlavní hrdina zmítaný životem a hlubokou ztrátou zažívá, jaké to je letět v letadle hlavou dolů, končí slovy: "Ten den, kdy ztratil pojem o tom, co je nahoře a co dole, se poprvé cítil součástí toho všeho."
Co když máme ve skutečnosti vždy možnost volby? Nelson Mandela také našel lásku a svobodu uvnitř sebe, i když byl dlouhá léta vězněn apartheidním systémem jihoafrické vlády.
STOPY V PÍSKU
Existuje starý příběh o důvěře, opření se o sebe a o tom, že i v nejtemnějších obdobích nejsme sami – i když nám to tak může připadat.
Vypráví se, že jeden člověk měl sen. Šel po pláži a vedle něj kráčel Bůh. Díval se zpět na svůj život, který se před ním odvíjel jako film, a viděl v písku dvoje stopy – ty své a Boží.
Ale pak si všiml něčeho, co ho zabolelo. V těch nejbolestivějších, nejtemnějších obdobích jeho života se v písku objevovala jen jedna linie stop. A on se rozzlobil. Měl pocit, že byl zrazen. V těch chvílích, kdy se sotva držel nad vodou, tam nebyly stopy toho, kdo mu slíbil, že ho nikdy neopustí.
A tak se obrátil k Bohu a řekl: „Proč jsi mě v těch nejtěžších chvílích nechal samotného? Proč jsou tam jen jedny stopy?“
Bůh se na něj podíval a odpověděl: „Milované dítě. Ty jedny stopy nejsou tvoje. V těch chvílích jsem tě nesl na ramenou.“
DRUHÁ STRANA ŘEKY
Přestat hledat lásku venku a objevit ji v sobě je jako přejít na druhou stranu řeky, odkud už není návratu. Náš život možná může vypadat zvenku stejně, ale uvnitř je vše úplně jiné.
Otázka pak je, když tuto lásku v sobě máme, co s ní uděláme? Jak ji můžeme ztělesňovat každý den? Jak naše světlo můžeme vtisknout do vztahu s naším partnerem, do dětí, přátel, komunity, do tvorby, filantropie či do činnosti, která nás přesahuje?
Najednou zjistíme, že naše srdce není prázdné, ale že je plné světla, které tam vždy bylo. A že to světlo bychom nemohli znovuobjevit jinak, než skrz setkání se s vlastní temnotou.
Proto, až k vám příště přijde bolest, zkuste před ní neutéct - pozvěte jí na kafe a zeptejte se ji, co vás přišla naučit o tom, kdo jste a co potřebujete.
Pečlivě poslouchejte. A pak si to se vší láskou dejte.
_
GRAVITACE MĚSÍCE
Bolest,
před Sluncem
ukrytá v hlubinách,
jak příliv a odliv
přichází ve vlnách.
A když už myslíš si,
že přišla naposled,
že bolí to nejvíce,
udeří na tebe
gravitací Měsíce.
Lucie Schweinerová
_
BOLEST
Když mě bolest na kolena srazí,
když se hadi z mého nitra plazí,
toužím,
abys pomohl mi vstát,
prosím Boha,
není z čeho brát.
V temnotě hledám rytíře
na silném černém koni,
ale nacházím jen šejdíře,
tančí na spáleném poli.
Vezmu sebe za ramena
a pomůžu si vstát.
Z lásky k sobě sílí změna,
už nemůžu si lhát.
Dotek světla, svobody,
co přetavuje okovy.
Bůh, rytíř i šejdíř
- tím vším jsem uvnitř Já.
Lucie Schweinerová
Vědí, že bezpodmínečná láska, kterou nedostali a kterou hledají venku, je zároveň uvnitř nich samotných. Cítí se prázdně, protože neví, jak ji cítit - jak být sami sobě zdrojem této lásky. Je to jako by chodili ve tmě s napřaženýma rukama a hledali, kdo jim dá světlo, i přesto, že zdroj světla je celou dobu uvnitř nich samotných.
“Já vím, že se mám mít bezpodmínečně ráda”, řekla mi jedna moje klientka, “ale já nikdy nezažila jaké to je… tak jak na to, když to neumím?” “Každý říká, jak si mám dát lásku sama, ale mě štve, že nevím, jak to mám udělat.”
HLEDÁNÍ LÁSKY
Tuto lásku, o které moje klientka mluvila, nám může ukázat druhý člověk - romantický partner, rodič či spřízněná duše. Mohou nám ji ukázat, ale nemohou být jejím zdrojem. To neznamená, že nás nemilují, ale že nejde nalít lásku do nádoby, která je prázdná. Můžeme skrz ně poznat, jak láska vypadá, ale přijmout ji můžeme teprve tehdy, když se naučíme dávat si sami to, co od nich tolik potřebujeme.
Bezpodmínečnou lásku můžeme poprvé zažít také v terapeutickém vztahu, který není zatížen romantickými představami, závislostí, rodinnou historií ani potřebami druhého člověka. V tomto vztahu zažijeme, že jsou naše emoce a bolest přijímané, že jsou naše hranice respektovány a že je zde ctěna naše sebehodnota a schopnost růstu. Často právě zde můžeme zažít, jaké to je, když někdo vydrží naší bolest, nenechá nás samotné v chaosu, nezalekne se naší temnoty, neodmítá nás, nesoudí a hluboce nás přijímá bez podmínek.
Tento bezpečný prostor je pro náš nervový systém naprosto revoluční a zároveň léčivý, protože konečně víme, jak bezpodmínečná láska chutná.
TRANSFORMAČNÍ SÍLA BOLESTI
Co když ale není možné získat lásku od toho, od koho ji získat chceme - například od člověka, kterého milujeme a který nás opustil, od rodiče, který zemřel nebo toho není schopen či od nenarozeného dítěte, které tolik toužíme počít? Je možné získat přístup k lásce uvnitř nás i bez terapeuta či duchovního učitele?
Z vlastní zkušenosti vím, že ano. A také vím, že tato cesta vede skrze bolest, před kterou neutečeme.
K čemu vlastně bolest slouží?
Bolest je signál našeho těla, který nám ukazuje, co je potřeba léčit, kde je potřeba změna přístupu a čemu věnovat svou láskyplnou pozornost.
Je skvělé, že máme léky, které dokážou dočasně zmírnit bolest a umožnit nám fungovat dál i přes ní. Většinou ale jen do doby, kdy už to naše tělo nezvládne a vypoví službu.
Stejné je to s psychickou bolestí, která je spojená s odpojením se od toho, kým skutečně jsme uvnitř - od lásky. Když ji budeme dlouhodobě ignorovat a utíkat před ní, stejně nás po čase dožene.
NEUTÉCT PŘED BOLESTÍ
Od bolesti utíkáme různě - odpojením, kontrolou, výkonem, racionalizací, ignorací nebo třeba zaneprázdněností… Co se ale stane, když přestaneme utíkat?
Chce to notnou dávku odvahu pobýt se svou bolestí a začít se zase cítit. Bolest je ale skvělá učitelka, která nám přichází říct, kde jsme odpojení od lásky a co potřebujeme sami sobě dát. A když ji vyslyšíme a opečujeme své potřeby, uleví se nám.
Zároveň je dobré přijmout fakt, že bolest přichází opakovaně, a protože jsme lidé, tak zřejmě bude přicházet i v budoucnu.
Je ale rozdíl umět se sami o sebe postarat a dát si to, co potřebujeme - nesoudit se, nekritizovat se, nevinit se, nestydět se, ale soucitně se pohladit, přijmout a zůstat se sebou, i když to bolí a dát si lásku bez podmínek, pochopení a objetí, které bychom chtěli dostat od někoho jiného. Říct si: “Jsi v pořádku, kdyby kdokoliv šel život v tvých botách, zřejmě by se zachoval úplně stejně”.
SETKÁNÍ SE SEBOU
V bolesti se totiž setkáváme sami se sebou. Díky ní máme možnost zeptat se sami sebe: “Co mě bolí? Proč to bolí? Co teď potřebuju? A jak si to můžu dát sama sobě?”
V bolesti se můžeme stát sami sobě oporou i parťákem, laskavým rodičem, nekritizujícím partnerem a láskyplným, soucitným společníkem. A to je opravdu něco velmi hodnotného, co můžeme v životě najít.
Zjistíme totiž, že ta obrovská bezpodmínečná láska, kterou jsme schopni cítit, tu není jen pro druhé, ale že její světlo můžeme nasměrovat také sami na sebe. Že jsme mrhali energií, když jsme se snažili získat ji od druhých, protože to světlo, které jsme tolik hledali v temnotě, je celou dobu uvnitř nás. A že když se rozsvítíme sami, budeme pak svítit tak silně, že dokážeme zapalovat světlo i v druhých - a tehdy cítit lásku, protože jí jsme plní a protože se jí dotýkáme skrz druhé.
Co když se opravdová láska ukrývá tam, kde víme, že máme zranění (která nás bolí a která jen tak neodejdou) i tam, kde hledáme lásku venku (která už třeba nikdy nepřijde tím způsobem, který vyžadujeme)?
Co když se naše láska ukrývá právě tam, kde se o sebe dokážeme postarat i přes zranění a bolestnou touhu po něčem vnějším - tam, kde nakonec i přes pocit prázdnoty najdeme způsob, jak dát lásku, soucit a bezpodmínečné přijetí sami sobě?
AMOR FATI
A co když se v tom místě zároveň ukrývá také hluboká svoboda, která spočívá v tom, že všechna tato zranění, bolest a touha po lásce nás nedefinují, ale definuje nás to, jak sami sebe dokážeme bezpodmínečně milovat i ve chvílích a podmínkách, kdy jsme na to sami?
Co když nejsme oběť vláčená osudem, definovaná vnějším světem, a je tu pro nás vždy k dispozici vnitřní svoboda tvořit život v souladu s hlubokou láskou, která je naší neoddělitelnou součástí - teď, tady, i přestože…
Rakouský neurolog a psychiatr, zakladatel existenciální analýzy a logoterapie Viktor Emanuel Frankl ve své knize "A přece říci životu" ano popisuje, že i v otřesných, nelidských podmínkách koncentračního tábora se lidé shromažďovali u vchodu a hluboce se dojímali nad krásou zapadajícího slunce - že i když jim bylo vzato vše, nikdo jim nesebral svobodu zaujmout postoj k tomu, co prožívají.
Závěr filmu Sny o vlacích, kde zestárlý hlavní hrdina zmítaný životem a hlubokou ztrátou zažívá, jaké to je letět v letadle hlavou dolů, končí slovy: "Ten den, kdy ztratil pojem o tom, co je nahoře a co dole, se poprvé cítil součástí toho všeho."
Co když máme ve skutečnosti vždy možnost volby? Nelson Mandela také našel lásku a svobodu uvnitř sebe, i když byl dlouhá léta vězněn apartheidním systémem jihoafrické vlády.
STOPY V PÍSKU
Existuje starý příběh o důvěře, opření se o sebe a o tom, že i v nejtemnějších obdobích nejsme sami – i když nám to tak může připadat.
Vypráví se, že jeden člověk měl sen. Šel po pláži a vedle něj kráčel Bůh. Díval se zpět na svůj život, který se před ním odvíjel jako film, a viděl v písku dvoje stopy – ty své a Boží.
Ale pak si všiml něčeho, co ho zabolelo. V těch nejbolestivějších, nejtemnějších obdobích jeho života se v písku objevovala jen jedna linie stop. A on se rozzlobil. Měl pocit, že byl zrazen. V těch chvílích, kdy se sotva držel nad vodou, tam nebyly stopy toho, kdo mu slíbil, že ho nikdy neopustí.
A tak se obrátil k Bohu a řekl: „Proč jsi mě v těch nejtěžších chvílích nechal samotného? Proč jsou tam jen jedny stopy?“
Bůh se na něj podíval a odpověděl: „Milované dítě. Ty jedny stopy nejsou tvoje. V těch chvílích jsem tě nesl na ramenou.“
DRUHÁ STRANA ŘEKY
Přestat hledat lásku venku a objevit ji v sobě je jako přejít na druhou stranu řeky, odkud už není návratu. Náš život možná může vypadat zvenku stejně, ale uvnitř je vše úplně jiné.
Otázka pak je, když tuto lásku v sobě máme, co s ní uděláme? Jak ji můžeme ztělesňovat každý den? Jak naše světlo můžeme vtisknout do vztahu s naším partnerem, do dětí, přátel, komunity, do tvorby, filantropie či do činnosti, která nás přesahuje?
Najednou zjistíme, že naše srdce není prázdné, ale že je plné světla, které tam vždy bylo. A že to světlo bychom nemohli znovuobjevit jinak, než skrz setkání se s vlastní temnotou.
Proto, až k vám příště přijde bolest, zkuste před ní neutéct - pozvěte jí na kafe a zeptejte se ji, co vás přišla naučit o tom, kdo jste a co potřebujete.
Pečlivě poslouchejte. A pak si to se vší láskou dejte.
_
GRAVITACE MĚSÍCE
Bolest,
před Sluncem
ukrytá v hlubinách,
jak příliv a odliv
přichází ve vlnách.
A když už myslíš si,
že přišla naposled,
že bolí to nejvíce,
udeří na tebe
gravitací Měsíce.
Lucie Schweinerová
_
BOLEST
Když mě bolest na kolena srazí,
když se hadi z mého nitra plazí,
toužím,
abys pomohl mi vstát,
prosím Boha,
není z čeho brát.
V temnotě hledám rytíře
na silném černém koni,
ale nacházím jen šejdíře,
tančí na spáleném poli.
Vezmu sebe za ramena
a pomůžu si vstát.
Z lásky k sobě sílí změna,
už nemůžu si lhát.
Dotek světla, svobody,
co přetavuje okovy.
Bůh, rytíř i šejdíř
- tím vším jsem uvnitř Já.
Lucie Schweinerová