DILEMA MODERNÍHO LEADERSHIPU ANEB LZE V DRAVÉM SVĚTĚ BYZNYSU NEZTRATIT DUŠI?
Věřím, že se dobré věci ve světě nezmění pouze zvenku (zákonem nebo aktivismem), ale především vědomými lidmi, kteří mají odvahu přemýšlet a dělat věci uvnitř systému jinak. Tento článek je pro ně.
Nedávno jsem narazila na Prohlášení o účelu korporace ("Statement of the Purpose of a Corporation"), které v roce 2019 vydala americká organizace Business Roundtable. Podepsalo ho 181 generálních ředitelů nejvlivnějších světových korporací - např. Tim Cook z Apple nebo Jeff Bezos z Amazonu.
Tento dokument způsobil ve světě byznysu docela poprask, protože v podstatě hodil přes palubu desítky let platné dogma o tom, že korporace existují především proto, aby sloužily svým akcionářům. Najdete ho ZDE.
VNÍMÁNÍ KAPITALISMU
Když jsem ho četla, moje srdce plesalo. Nedávno jsem se v sociologii zabývala tím, jak nadnárodní korporace z tzv. "jádra" využívají země "na periferii", které mají nestabilní politický systém, chabé systémy sociálního zabezpečení a nevyspělé pracovní zákony. Přesouvají do těchto zemí znečišťující průmysl a využívají levné pracovní síly. Dochází k systematickému vyzdrojovávání těchto zemí na úkor jejich obyvatelstva a životního prostředí.
Jsem kapitalista a jsem pro to, aby každý měl na trhu rovné příležitosti k úspěchu. Elitní kouč leaderů Fred Kofman (jehož jsem studentkou) ve své knize "The Meaning Revolution: Leading with the Power of Purpose" (v kapitole o Superconscious Capitalism) píše o tom, že kapitalismus je mnohdy špatně chápán právě díky mafiánským praktikám a "cronyismu" (kdy je vláda kontrolována korporacemi, které vedou lidé, jejichž osobnost by podle mě skvěle zapadla do temné triády - narcismus, machiavelismus a psychopatie).
Je pak přirozené, že to, co je nastaveno primárně správně (tím myslím kapitalismus, který je založen na volném trhu, konkurenci a zisku), se pak díky těmto lidem, kteří nemají svědomí, odpovědnost ani morální zábrany, hodí do jednoho pytle. Karl Marx byl zpočátku také považován za humanistu, než se jeho ideologie rozvinula a zvrtla.
Zároveň tu je železný zákon oligarchie, formulovaný Robertem Michelsem v roce 1911. Ten tvrdí, že každá organizace, bez ohledu na to jak demokraticky začíná, nevyhnutelně směřuje k vládě malé skupiny elit, kde se vedení stává byrokratickým, odtrženým od členů a zaměřuje se na udržení vlastní moci. Nic tedy není černobílé.
ODPOVĚDNOST VLIVU A MOCI
To, proč o tom píšu a proč mě to tak zajímá, není ekonomická, ale psychologická otázka. Nejen proto, že studuji jednooborovou psychologii a vedu nadačního fond, ale protože mě opravdu a skutečně zajímá odpovědnost vlivu, kterou každý jedinec má - včetně odpovědnosti vlivu organizací a leaderů, kteří organizace vedou.
Téma odpovědnosti vlivu totiž není úplně jednoduché. Když vidím člověka, který nemá pocit vnitřní hodnoty a dostatku a který bojuje o přežití (a vzal by třeba špatně placenou práci, jen aby uživil děti) - použiji ho jako levný zdroj, abych se měla lépe? Možná že ten člověk tuto slabou energii vyzařuje, ale pokud ho vědomě využiji pro svůj prospěch, nevyzařuji tu stejnou energii taky?
V toxických vztazích, kde jeden využívá a druhý se nechává využívat, nemá nízkou sebehodnotu jen ten, který se nechá využívat. Mají ji oba. Ten, který využívá, totiž věří, že zisku nemůže dosáhnout jinak než tím, že bude druhého využívat. Oba ohýbají páteř a konají z nedostatku sebehodnoty a bezpečí. Oba jsou nesvobodní.
"Musím té ženě v Bangladéši zaplatit málo, jinak na vysoce konkurenčním trhu nepřežiju" - tohle není síla vycházející z mentality hojnosti, je to strach, který vychází z mentality nedostatku. Zároveň je ale lidsky náročné takto přežívat v systému, kde je čest považována za slabost a nedostatek svědomí za něco, co přinese konkurenční výhodu.
Otázka odpovědnosti vlivu a moci je nesmírně fascinující. Když mám moc a vliv, a když spolu s ním přijde příležitost ho vědomě využít na úkor druhého, kdo mě zastaví? Dostáváme se totiž k tomu, co mě na leadershipu baví úplně nejvíc - a to je charakter a integrita toho, kdo vede - toho, kdo má moc a vliv.
Postačí ale charakter a integrita vědomých leaderů k tomu, aby se něco změnilo? Upřímně si myslím, že ano.
ŘEDITELÉ X INVESTOŘI
Vraťme se ale k prohlášení o účelu korporace z roku 2019. Business Roundtable se odvolává na "Principles of Corporate Governance", které obsahují pasáže o účelu korporace - tam se od roku 1997 uvádí, že korporace existují proto, aby sloužily akcionářům - shareholderům.
Generální ředitelé prohlašují, že to nepopisuje způsoby, jakými se snaží vytvářet hodnotu pro všechny zúčastněné osoby - stakeholdery (to jsou zákazníci, zaměstnanci, dodavatelé, komunity i akcionáři). V závěru píší: "Each of our stakeholders is essential. We commit to deliver value to all of them, for the future success of our companies, our communities and our country."
Když jsem to četla, byla jsem velmi v souladu. Jako podnikatelka jsem se vždycky řídila tím, aby to, co vytvářím, bylo win-win-win pro všechny - tedy pro mě, zákazníky (i kolegy a dodavatele) i pro společnost. Tak to přeci má být, že byznys, který vychází z vnitřního dostatku a sebehodnoty, má tu moc zanechat pozitivní vliv na všechny zúčastněné - a že finanční tok tak není prvotním cílem, ale jeho přirozeným důsledkem.
Reakce na toto prohlášení generálních ředitelů byla velká.
KRITIKA BUSINESS ROUNDTABLE
Rada institucionálních investorů (CII) vyjádřila znepokojení nad prohlášením generálních ředitelů Business Roundtable (BR) a ještě týž den na něj zareagovala ZDE.
Podle názoru rady toto prohlášení podkopává principy odpovědnosti managementu vůči akcionářům a s úctou s ním nesouhlasí. "The BR statement suggests corporate obligations to a variety of stakeholders, placing shareholders last, and referencing shareholders simply as providers of capital rather than as owners."
Věří, že správní rady a management si musí udržet zaměření na dlouhodobou hodnotu pro akcionáře - že je třeba respektovat stakeholdery, ale mít odpovědnost vůči vlastníkům společnost (mají také fiduciární odpovědnost pečovat o svěřenou organizaci loajálně vůči vlastníkům a spravovat ji s péčí řádného hospodáře). CII argumentuje tím, že odpovědnost vůči všem znamená odpovědnost vůči nikomu.
BR podle CII jen usiluje o omezení práv akcionářů, ale zároveň nenavrhuje žádné nové mechanismy, které by vytvořily odpovědnost představenstva a managementu vůči stakeholderům.
Když jsem ta vyjádření četla, měla jsem chuť si k tomu udělat popcorn. Je to tak zajímavé téma s ohledem na kontrolu, moc, odpovědnost - a na změnu směrem k vědomějšímu byznysu.
CII svým prohlášením v podstatě říkají: “Ředitelé, neblázněte, tohle je jen nebezpečné divadlo pro veřejnost, které se nakonec obrátí proti nám všem. Nesuplujte vládu a nevymýšlejte výmluvy pro neschopnost manažerů. Když firma nebude vykazovat kvartální růst, generální ředitel prostě řekne, sice jsme v mínusu, ale podívejte, jak nás mají rádi naši dodavatelé a jak jsme ekologičtí? A nehrajte si na charitu - vaším úkolem je vést firmu tak, aby dlouhodobě prosperovala, a když to budete dělat dobře, budou z toho profitovat stát i zaměstnanci. Přestaňte se schovávat za vznešené cíle, jen abyste se zbavili odpovědnosti, zničíte ekonomiku…”
Mimochodem, to, že vyjádření BR je jen PRko velkých korporací, které ale od té doby nic nezměnily, patří mezi hlavní kritiku BR.
Roberto Tallarita z Harvard Law School vydal v roce 2020 studii ZDE a BR také zrovna dvakrát nepodpořil.
Tvrdí, že stakeholderismus je jen slepá ulička a že spoléhat se pouze na to, že leadeři korporací budou dobrovolně chránit zájmy stakeholderů na úkor akcionářů, je naivní a nebezpečné - a že to je jen iluzorní přístup. Že korporátní leadeři nemají žádný reálný důvod pomáhat stakeholderům, pokud to zároveň nezvyšuje hodnotu pro akcionáře. Že téměř všechny motivační složky platu jsou navázány na finanční výkon, že úspěch manažera je měřen tím, kolik vydělal, a ne tím, jestli zlepšil ekologickou stopu nebo wellbeing zaměstnanců. A že akcionáři mají také nástroje, jak management žalovat za špatné výsledky, zatímco stakeholderům tyto nástroje chybí.
Ráda bych zdůraznila, že i na poli vědeckých výzkumů u každé studie hraje roli fakt, že ať chceme nebo ne, vždy je nějakým způsobem ovlivněna postojem jejího autora, už jen tím, že je to on, kdo stanovuje úvodní hypotézu. A v tomto případě jde o zaměření na postoje právní a technické.
PSYCHOLOGICKÉ PASTI LEADERA V DRAVÉM BYZNYSOVÉM PROSTŘEDÍ
Ač je téma současného vnímání kapitalismu x vědomého kapitalismu, jak ho vidí John Mackey a Raj Sisodia (nebo supervědomého kapitalismu Freda Kofmana), nesmírně zajímavé, nechci tu vést odbornou debatu.
Chci poukázat na něco jiného - na to, jak neuvěřitelně těžké to mají ti leadeři, kteří si chtějí zachovat v dnešní době (a v systému plném žraloků) lidskost a psychické zdraví, vybalancovat zájmy akcionářů a zároveň se postarat o své lidi.
Vidím tu tři docela zásadní pasti.
1. LIDSKOST X DIKTÁT ČÍSEL, KTERÝ NEMÁ SVĚDOMÍ
Na jednu stranu je tu tlak, který očekává empatii, integritu a morální kompas - a to je zcela oprávněné, protože zaměstnanci nejsou motivováni jen penězi, ale také touhou po smyslu a seberealizaci (a cítím, že nastupující generace tento tlak bude rozhodně neustále navyšovat). Role zdravé a bezpečné kultury je pro fungování organizace naprosto klíčová, protože je to takový na pozadí běžící operační systém, ze kterého vše ostatní vychází.
A na druhé straně tu je tlak postavený na číslech, KPI, automatizacích, reportech, systémech.
Představte si tu kognitivní disonanci - ráno podepíšete etický kodex o ochraně komunit a odpoledne musíte schválit kvartální report pro investory, kde víte, že budete mít velký problém, pokud čísla, která uvádíte neporostou dle očekávání.
Z psychologického pohledu to nutně musí vést buď k vyhoření, nebo k cynismu. Není jednoduché si v tomto prostředí zachovat lidskost.
Ve vedení organizací se tak může skvěle dařit lidem, kteří touto disonancí netrpí. Takové odpojené prostředí je pro ně naprosto přirozené, protože i oni jsou odpojení od svého svědomí a morálky.
Ale pro ty, kteří si své lidství zachovávají i v takovýchto podmínkách, je to nesmírně náročné na psychiku. Ne nadarmo se říká, že člověk je na vrcholu sám. Málokdo mu je totiž schopný porozumět na této hlubší úrovni.
A i přesto, že člověk nemá patologické osobnostní sklony, může v tomto prostředí odpojeném od lidskosti patologicky jednat. Dochází totiž k fragmentaci já. Trefně to ilustruje kniha Hannah Arendtové: "Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla", která sleduje soud s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem. Arendtová ho popsala ne jako monstrum, ale jako obyčejného úředníka, který prostě byrokraticky plnil rozkazy dané systémem.
V prostředí organizací se tak destrukce hodnoty neděje skrze vůli jednotlivce, ale skrze fragmentaci odpovědnosti zúčastněných (analytik připraví data, manažer navrhne úspory, CEO podepíše exekuci) - nikdo neřeší ženu v Bangladéši, všichni jen optimalizují proces.
2. ODPOVĚDNOST VŮČI VŠEM
Argument CII, že odpovědnost vůči všem znamená odpovědnost vůči nikomu, není jen ekonomický kalkul, ale i psychologicky velmi zajímavé téma. Pokud musím uspokojit pět různých skupin s protichůdnými zájmy, stávám se arbitrem hodnot, nikoliv manažerem.
To dává leaderovi nekontrolovanou moc, které se CII oprávněně bojí. Leader ale nezískává jen moc, získává také obrovskou tíhu při rozhodování, např. které zájmy upřednostnit nebo které hodnoty jsou důležitější.
Vzpomínám si, jak jsem seděla v aule při přednášce etiky - zrovna se řešily etické problémy a dilemata. Byla jsem doslova rozčílená, že etika nabízí tolik otázek a tak málo odpovědí. Tolik vědců se snaží najít vzorec na to, jak se v případě etického dilematu rozhodovat, a nikdo ho nenašel, každý nabídl pouze svůj pohled na věc.
Během poslechu přednášející jsem pořád čekala na nějaké rozhřešení, na nějaký rámec, který lze použít při řešení etických dilemat a rozhodnout se správně, ale žádný takový rámec tu jednoduše není.
Když tedy neexistuje žádný univerzální vzorec, který by řekl, co je správné, leader pak do byznysových rozhodnutí vnáší svou vlastní morálku a hodnotový žebříček. A to je děsivé nejen pro akcionáře, ale i pro leadera samotného. Je to pro něj opět další obrovský psychologický tlak. Jako arbitr hodnot už není jen správce majetku akcionářů, ale tím, kdo určuje, co je dobro.
CII se ptá, kdo dal generálnímu řediteli mandát k tomu, aby rozhodoval o tom, co je dobré na úkor peněz akcionářů. Leader není Bůh ani kazatel. Tyto hodnoty má určovat vláda a zákony, ne soukromé osoby v čele korporací (to totiž může být velmi lákavé pro narcistické osobnosti, které se budou cítit jako samozvaní architekti společnosti, aniž by k tomu měli mandát).
BRT ale zase tvrdí, že leader už nemůže nebýt arbitrem hodnot, protože pokud ho zajímají jen čísla, mlčky tím může schvalovat ničení životního prostředí a vykořisťování - a tím de facto také činí hodnotové rozhodnutí.
I tato roztříštěnost žádnému leaderovi na klidu rozhodně nepřidá.
3. MOC A KONTROLA X SPOLUPRÁCE A ZRANITELNOST
V psychologii vlivu platí, že způsob, jakým získáváme moc, definuje kvalitu moci. Pokud generální ředitel nadnárodní korporace pocházející ze země z jádra staví svůj úspěch na vykořisťování periferie, jeho moc je externí a křehká. Musí vše neustále hlídat, kontrolovat a manipulovat. To je extrémně náročné, protože neustálá kontrola je velmi vyčerpávající - a zákonitě musí vést u těchto vztahů založených na moci po čase k hlubokému vyhoření (pokud tedy nedojde k odpojení se od sebe).
Pokud ale staví vztahy ne z pozice moci, ale z pozice loajality a spolupráce, vystavuje se také jisté zranitelnosti. Je to jako ve vztazích obecně. Můžeme nad druhým dominovat a držet ho tzv. "za koule", aby nám dával to, co potřebujeme (protože si myslíme, že k tomu sami jinak nemáme přístup). To je klasická projekce vnitřní nedostatečnosti. Člověk, který zná svou vlastní hodnotu a schopnost tvořit, nepotřebuje přeci parazitovat na druhém, protože věří, že skutečná moc nevychází z dominance, ale z autority postavené na charakteru.
Na druhé straně, když budeme spolupracovat s druhým z pozice dostatku a pouze v okamžiku, kdy nám to oběma dává smysl, jsme pak přirozeně vystaveni riziku, že až to druhému přestane dávat smysl, odejde (anebo nás může zneužít, když nebude chtít jednat morálně a eticky).
Fungovat ve vztazích postavených na loajalitě tedy také vyžaduje něco náročného navíc. Vyžaduje to vysokou míru sebeopory, protože musíme věřit, že i bez druhého člověka si dokážeme v nejistých podmínkách poradit sami a že máme uvnitř sebe všechny zdroje, abychom to zvládli.
CII vlastně tvrdí - vzdejte se téhle zranitelnosti, držte se kontroly, pokud nebudete mít nad druhými moc, systém se rozpadne. BR zase jako by říká - tenhle systém už nefunguje, musíme začít spolupracovat, i když nás to činí zranitelnějšími.
V kontextu periferií, které globální společnosti využívají, jde vlastně o moc z nedostatku. Korporace nevěří, že by uspěla, kdyby musela platit reálnou cenu za lidskou práci a ekologii. Je to vlastně takové: "můj úspěch závisí na tom, že tě vyzdrojuji". Zatímco opakem je: "můj úspěch je podmíněn tvým úspěchem.”
Je opět náročné, udržet si lidskost tam, kde lidskost není hodnotou.
ZÁVĚREM
Bude nesmírně zajímavé sledovat, jakým směrem se tato debata mezi starým paradigmatem kontroly a novým paradigmatem vědomého vlivu vyvine. Leadeři, kteří se dnes rozhodnou pro cestu integrity a přístupu "win-win-win", jsou de facto průkopníci nové úrovně vědomí v byznysu. Tato cesta je nepoměrně náročnější na psychickou odolnost, protože vyžaduje neustálou sebereflexi a odvahu stát v onom nepříjemném meziprostoru, kde je investoři obviňují z naivity a aktivisté z pouhého PR marketingu.
A pro mě osobně to je zajímavé zkoumání lidské integrity. Dá se být v integritě jen někde? Ráno posnídat s rodinou jako milující otec a odpoledne podepsat kontrakt, který vyzdrojovává druhého? Co to vlastně dělá s lidskou duší a jak se s tím rozpolcením vyrovnávat? Lze to vůbec? Osobně si myslím, že ne, protože integrita je vnitřní věc.
Jak uvádí Fred Kofman, superconscious kapitalismus není utopií, ale jedinou udržitelnou cestou k systému, který neničí své hostitelské prostředí. Můžu uspět s integritou i bez ní. Když ale uspěju bez integrity, někde mě to dožene (většinou na těle a na duši).
Možná stojíme na prahu transformace, která připomíná neustálé hledání rovnováhy. Možná že rozpor mezi BR a CII není ničím jiným než nutným procesem, v němž společnost prozkoumává dva póly, aby nakonec našla zdravě integrovaný střed.
Tento střed nejspíš nebude vypadat jako návrat k čistému shareholderismu, ale ani jako korporátní charita bez pravidel. Přála bych si, aby se rozvinul systém, kde integrita není luxusem, ale nezbytným předpokladem pro přežití na trhu, který je stále více tvořen vědomými spotřebiteli a zaměstnanci.
Možná je to evoluce, která nás nutí přestat vnímat byznys jako stroj na peníze a začít ho chápat jako živý organismus, jehož zdraví je neodmyslitelně spjato se zdravím celého ekosystému. Cesta k tomuto stavu ale bude určitě bolet. Bude plná nepochopení a pokusů o zneužití ušlechtilých myšlenek pro temné cíle. Ale právě tento proces plný konfliktů, paradoxů a morálních rozhodnutí je tím, co podle mého názoru dokonale ilustruje dilema moderního leadershipu.
A pro mě osobně, vybavena několika baleními popcornu v zásobě, je to podívaná, u které se vyplatí sedět v první řadě. Protože v sázce není nic menšího než to, zda dokážete v dravém světě byznysu i nadále uspět, aniž byste při tom ztratili to nejcennější - svou duši.
Pokud jste jedním z těch leaderů, kteří tohle nechtějí jen číst, ale žít, napište mi ZDE. Tohle téma mě nenechává v klidu. A myslím, že vás taky ne.
Věřím, že se dobré věci ve světě nezmění pouze zvenku (zákonem nebo aktivismem), ale především vědomými lidmi, kteří mají odvahu přemýšlet a dělat věci uvnitř systému jinak. Tento článek je pro ně.
Nedávno jsem narazila na Prohlášení o účelu korporace ("Statement of the Purpose of a Corporation"), které v roce 2019 vydala americká organizace Business Roundtable. Podepsalo ho 181 generálních ředitelů nejvlivnějších světových korporací - např. Tim Cook z Apple nebo Jeff Bezos z Amazonu.
Tento dokument způsobil ve světě byznysu docela poprask, protože v podstatě hodil přes palubu desítky let platné dogma o tom, že korporace existují především proto, aby sloužily svým akcionářům. Najdete ho ZDE.
VNÍMÁNÍ KAPITALISMU
Když jsem ho četla, moje srdce plesalo. Nedávno jsem se v sociologii zabývala tím, jak nadnárodní korporace z tzv. "jádra" využívají země "na periferii", které mají nestabilní politický systém, chabé systémy sociálního zabezpečení a nevyspělé pracovní zákony. Přesouvají do těchto zemí znečišťující průmysl a využívají levné pracovní síly. Dochází k systematickému vyzdrojovávání těchto zemí na úkor jejich obyvatelstva a životního prostředí.
Jsem kapitalista a jsem pro to, aby každý měl na trhu rovné příležitosti k úspěchu. Elitní kouč leaderů Fred Kofman (jehož jsem studentkou) ve své knize "The Meaning Revolution: Leading with the Power of Purpose" (v kapitole o Superconscious Capitalism) píše o tom, že kapitalismus je mnohdy špatně chápán právě díky mafiánským praktikám a "cronyismu" (kdy je vláda kontrolována korporacemi, které vedou lidé, jejichž osobnost by podle mě skvěle zapadla do temné triády - narcismus, machiavelismus a psychopatie).
Je pak přirozené, že to, co je nastaveno primárně správně (tím myslím kapitalismus, který je založen na volném trhu, konkurenci a zisku), se pak díky těmto lidem, kteří nemají svědomí, odpovědnost ani morální zábrany, hodí do jednoho pytle. Karl Marx byl zpočátku také považován za humanistu, než se jeho ideologie rozvinula a zvrtla.
Zároveň tu je železný zákon oligarchie, formulovaný Robertem Michelsem v roce 1911. Ten tvrdí, že každá organizace, bez ohledu na to jak demokraticky začíná, nevyhnutelně směřuje k vládě malé skupiny elit, kde se vedení stává byrokratickým, odtrženým od členů a zaměřuje se na udržení vlastní moci. Nic tedy není černobílé.
ODPOVĚDNOST VLIVU A MOCI
To, proč o tom píšu a proč mě to tak zajímá, není ekonomická, ale psychologická otázka. Nejen proto, že studuji jednooborovou psychologii a vedu nadačního fond, ale protože mě opravdu a skutečně zajímá odpovědnost vlivu, kterou každý jedinec má - včetně odpovědnosti vlivu organizací a leaderů, kteří organizace vedou.
Téma odpovědnosti vlivu totiž není úplně jednoduché. Když vidím člověka, který nemá pocit vnitřní hodnoty a dostatku a který bojuje o přežití (a vzal by třeba špatně placenou práci, jen aby uživil děti) - použiji ho jako levný zdroj, abych se měla lépe? Možná že ten člověk tuto slabou energii vyzařuje, ale pokud ho vědomě využiji pro svůj prospěch, nevyzařuji tu stejnou energii taky?
V toxických vztazích, kde jeden využívá a druhý se nechává využívat, nemá nízkou sebehodnotu jen ten, který se nechá využívat. Mají ji oba. Ten, který využívá, totiž věří, že zisku nemůže dosáhnout jinak než tím, že bude druhého využívat. Oba ohýbají páteř a konají z nedostatku sebehodnoty a bezpečí. Oba jsou nesvobodní.
"Musím té ženě v Bangladéši zaplatit málo, jinak na vysoce konkurenčním trhu nepřežiju" - tohle není síla vycházející z mentality hojnosti, je to strach, který vychází z mentality nedostatku. Zároveň je ale lidsky náročné takto přežívat v systému, kde je čest považována za slabost a nedostatek svědomí za něco, co přinese konkurenční výhodu.
Otázka odpovědnosti vlivu a moci je nesmírně fascinující. Když mám moc a vliv, a když spolu s ním přijde příležitost ho vědomě využít na úkor druhého, kdo mě zastaví? Dostáváme se totiž k tomu, co mě na leadershipu baví úplně nejvíc - a to je charakter a integrita toho, kdo vede - toho, kdo má moc a vliv.
Postačí ale charakter a integrita vědomých leaderů k tomu, aby se něco změnilo? Upřímně si myslím, že ano.
ŘEDITELÉ X INVESTOŘI
Vraťme se ale k prohlášení o účelu korporace z roku 2019. Business Roundtable se odvolává na "Principles of Corporate Governance", které obsahují pasáže o účelu korporace - tam se od roku 1997 uvádí, že korporace existují proto, aby sloužily akcionářům - shareholderům.
Generální ředitelé prohlašují, že to nepopisuje způsoby, jakými se snaží vytvářet hodnotu pro všechny zúčastněné osoby - stakeholdery (to jsou zákazníci, zaměstnanci, dodavatelé, komunity i akcionáři). V závěru píší: "Each of our stakeholders is essential. We commit to deliver value to all of them, for the future success of our companies, our communities and our country."
Když jsem to četla, byla jsem velmi v souladu. Jako podnikatelka jsem se vždycky řídila tím, aby to, co vytvářím, bylo win-win-win pro všechny - tedy pro mě, zákazníky (i kolegy a dodavatele) i pro společnost. Tak to přeci má být, že byznys, který vychází z vnitřního dostatku a sebehodnoty, má tu moc zanechat pozitivní vliv na všechny zúčastněné - a že finanční tok tak není prvotním cílem, ale jeho přirozeným důsledkem.
Reakce na toto prohlášení generálních ředitelů byla velká.
KRITIKA BUSINESS ROUNDTABLE
Rada institucionálních investorů (CII) vyjádřila znepokojení nad prohlášením generálních ředitelů Business Roundtable (BR) a ještě týž den na něj zareagovala ZDE.
Podle názoru rady toto prohlášení podkopává principy odpovědnosti managementu vůči akcionářům a s úctou s ním nesouhlasí. "The BR statement suggests corporate obligations to a variety of stakeholders, placing shareholders last, and referencing shareholders simply as providers of capital rather than as owners."
Věří, že správní rady a management si musí udržet zaměření na dlouhodobou hodnotu pro akcionáře - že je třeba respektovat stakeholdery, ale mít odpovědnost vůči vlastníkům společnost (mají také fiduciární odpovědnost pečovat o svěřenou organizaci loajálně vůči vlastníkům a spravovat ji s péčí řádného hospodáře). CII argumentuje tím, že odpovědnost vůči všem znamená odpovědnost vůči nikomu.
BR podle CII jen usiluje o omezení práv akcionářů, ale zároveň nenavrhuje žádné nové mechanismy, které by vytvořily odpovědnost představenstva a managementu vůči stakeholderům.
Když jsem ta vyjádření četla, měla jsem chuť si k tomu udělat popcorn. Je to tak zajímavé téma s ohledem na kontrolu, moc, odpovědnost - a na změnu směrem k vědomějšímu byznysu.
CII svým prohlášením v podstatě říkají: “Ředitelé, neblázněte, tohle je jen nebezpečné divadlo pro veřejnost, které se nakonec obrátí proti nám všem. Nesuplujte vládu a nevymýšlejte výmluvy pro neschopnost manažerů. Když firma nebude vykazovat kvartální růst, generální ředitel prostě řekne, sice jsme v mínusu, ale podívejte, jak nás mají rádi naši dodavatelé a jak jsme ekologičtí? A nehrajte si na charitu - vaším úkolem je vést firmu tak, aby dlouhodobě prosperovala, a když to budete dělat dobře, budou z toho profitovat stát i zaměstnanci. Přestaňte se schovávat za vznešené cíle, jen abyste se zbavili odpovědnosti, zničíte ekonomiku…”
Mimochodem, to, že vyjádření BR je jen PRko velkých korporací, které ale od té doby nic nezměnily, patří mezi hlavní kritiku BR.
Roberto Tallarita z Harvard Law School vydal v roce 2020 studii ZDE a BR také zrovna dvakrát nepodpořil.
Tvrdí, že stakeholderismus je jen slepá ulička a že spoléhat se pouze na to, že leadeři korporací budou dobrovolně chránit zájmy stakeholderů na úkor akcionářů, je naivní a nebezpečné - a že to je jen iluzorní přístup. Že korporátní leadeři nemají žádný reálný důvod pomáhat stakeholderům, pokud to zároveň nezvyšuje hodnotu pro akcionáře. Že téměř všechny motivační složky platu jsou navázány na finanční výkon, že úspěch manažera je měřen tím, kolik vydělal, a ne tím, jestli zlepšil ekologickou stopu nebo wellbeing zaměstnanců. A že akcionáři mají také nástroje, jak management žalovat za špatné výsledky, zatímco stakeholderům tyto nástroje chybí.
Ráda bych zdůraznila, že i na poli vědeckých výzkumů u každé studie hraje roli fakt, že ať chceme nebo ne, vždy je nějakým způsobem ovlivněna postojem jejího autora, už jen tím, že je to on, kdo stanovuje úvodní hypotézu. A v tomto případě jde o zaměření na postoje právní a technické.
PSYCHOLOGICKÉ PASTI LEADERA V DRAVÉM BYZNYSOVÉM PROSTŘEDÍ
Ač je téma současného vnímání kapitalismu x vědomého kapitalismu, jak ho vidí John Mackey a Raj Sisodia (nebo supervědomého kapitalismu Freda Kofmana), nesmírně zajímavé, nechci tu vést odbornou debatu.
Chci poukázat na něco jiného - na to, jak neuvěřitelně těžké to mají ti leadeři, kteří si chtějí zachovat v dnešní době (a v systému plném žraloků) lidskost a psychické zdraví, vybalancovat zájmy akcionářů a zároveň se postarat o své lidi.
Vidím tu tři docela zásadní pasti.
1. LIDSKOST X DIKTÁT ČÍSEL, KTERÝ NEMÁ SVĚDOMÍ
Na jednu stranu je tu tlak, který očekává empatii, integritu a morální kompas - a to je zcela oprávněné, protože zaměstnanci nejsou motivováni jen penězi, ale také touhou po smyslu a seberealizaci (a cítím, že nastupující generace tento tlak bude rozhodně neustále navyšovat). Role zdravé a bezpečné kultury je pro fungování organizace naprosto klíčová, protože je to takový na pozadí běžící operační systém, ze kterého vše ostatní vychází.
A na druhé straně tu je tlak postavený na číslech, KPI, automatizacích, reportech, systémech.
Představte si tu kognitivní disonanci - ráno podepíšete etický kodex o ochraně komunit a odpoledne musíte schválit kvartální report pro investory, kde víte, že budete mít velký problém, pokud čísla, která uvádíte neporostou dle očekávání.
Z psychologického pohledu to nutně musí vést buď k vyhoření, nebo k cynismu. Není jednoduché si v tomto prostředí zachovat lidskost.
Ve vedení organizací se tak může skvěle dařit lidem, kteří touto disonancí netrpí. Takové odpojené prostředí je pro ně naprosto přirozené, protože i oni jsou odpojení od svého svědomí a morálky.
Ale pro ty, kteří si své lidství zachovávají i v takovýchto podmínkách, je to nesmírně náročné na psychiku. Ne nadarmo se říká, že člověk je na vrcholu sám. Málokdo mu je totiž schopný porozumět na této hlubší úrovni.
A i přesto, že člověk nemá patologické osobnostní sklony, může v tomto prostředí odpojeném od lidskosti patologicky jednat. Dochází totiž k fragmentaci já. Trefně to ilustruje kniha Hannah Arendtové: "Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla", která sleduje soud s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem. Arendtová ho popsala ne jako monstrum, ale jako obyčejného úředníka, který prostě byrokraticky plnil rozkazy dané systémem.
V prostředí organizací se tak destrukce hodnoty neděje skrze vůli jednotlivce, ale skrze fragmentaci odpovědnosti zúčastněných (analytik připraví data, manažer navrhne úspory, CEO podepíše exekuci) - nikdo neřeší ženu v Bangladéši, všichni jen optimalizují proces.
2. ODPOVĚDNOST VŮČI VŠEM
Argument CII, že odpovědnost vůči všem znamená odpovědnost vůči nikomu, není jen ekonomický kalkul, ale i psychologicky velmi zajímavé téma. Pokud musím uspokojit pět různých skupin s protichůdnými zájmy, stávám se arbitrem hodnot, nikoliv manažerem.
To dává leaderovi nekontrolovanou moc, které se CII oprávněně bojí. Leader ale nezískává jen moc, získává také obrovskou tíhu při rozhodování, např. které zájmy upřednostnit nebo které hodnoty jsou důležitější.
Vzpomínám si, jak jsem seděla v aule při přednášce etiky - zrovna se řešily etické problémy a dilemata. Byla jsem doslova rozčílená, že etika nabízí tolik otázek a tak málo odpovědí. Tolik vědců se snaží najít vzorec na to, jak se v případě etického dilematu rozhodovat, a nikdo ho nenašel, každý nabídl pouze svůj pohled na věc.
Během poslechu přednášející jsem pořád čekala na nějaké rozhřešení, na nějaký rámec, který lze použít při řešení etických dilemat a rozhodnout se správně, ale žádný takový rámec tu jednoduše není.
Když tedy neexistuje žádný univerzální vzorec, který by řekl, co je správné, leader pak do byznysových rozhodnutí vnáší svou vlastní morálku a hodnotový žebříček. A to je děsivé nejen pro akcionáře, ale i pro leadera samotného. Je to pro něj opět další obrovský psychologický tlak. Jako arbitr hodnot už není jen správce majetku akcionářů, ale tím, kdo určuje, co je dobro.
CII se ptá, kdo dal generálnímu řediteli mandát k tomu, aby rozhodoval o tom, co je dobré na úkor peněz akcionářů. Leader není Bůh ani kazatel. Tyto hodnoty má určovat vláda a zákony, ne soukromé osoby v čele korporací (to totiž může být velmi lákavé pro narcistické osobnosti, které se budou cítit jako samozvaní architekti společnosti, aniž by k tomu měli mandát).
BRT ale zase tvrdí, že leader už nemůže nebýt arbitrem hodnot, protože pokud ho zajímají jen čísla, mlčky tím může schvalovat ničení životního prostředí a vykořisťování - a tím de facto také činí hodnotové rozhodnutí.
I tato roztříštěnost žádnému leaderovi na klidu rozhodně nepřidá.
3. MOC A KONTROLA X SPOLUPRÁCE A ZRANITELNOST
V psychologii vlivu platí, že způsob, jakým získáváme moc, definuje kvalitu moci. Pokud generální ředitel nadnárodní korporace pocházející ze země z jádra staví svůj úspěch na vykořisťování periferie, jeho moc je externí a křehká. Musí vše neustále hlídat, kontrolovat a manipulovat. To je extrémně náročné, protože neustálá kontrola je velmi vyčerpávající - a zákonitě musí vést u těchto vztahů založených na moci po čase k hlubokému vyhoření (pokud tedy nedojde k odpojení se od sebe).
Pokud ale staví vztahy ne z pozice moci, ale z pozice loajality a spolupráce, vystavuje se také jisté zranitelnosti. Je to jako ve vztazích obecně. Můžeme nad druhým dominovat a držet ho tzv. "za koule", aby nám dával to, co potřebujeme (protože si myslíme, že k tomu sami jinak nemáme přístup). To je klasická projekce vnitřní nedostatečnosti. Člověk, který zná svou vlastní hodnotu a schopnost tvořit, nepotřebuje přeci parazitovat na druhém, protože věří, že skutečná moc nevychází z dominance, ale z autority postavené na charakteru.
Na druhé straně, když budeme spolupracovat s druhým z pozice dostatku a pouze v okamžiku, kdy nám to oběma dává smysl, jsme pak přirozeně vystaveni riziku, že až to druhému přestane dávat smysl, odejde (anebo nás může zneužít, když nebude chtít jednat morálně a eticky).
Fungovat ve vztazích postavených na loajalitě tedy také vyžaduje něco náročného navíc. Vyžaduje to vysokou míru sebeopory, protože musíme věřit, že i bez druhého člověka si dokážeme v nejistých podmínkách poradit sami a že máme uvnitř sebe všechny zdroje, abychom to zvládli.
CII vlastně tvrdí - vzdejte se téhle zranitelnosti, držte se kontroly, pokud nebudete mít nad druhými moc, systém se rozpadne. BR zase jako by říká - tenhle systém už nefunguje, musíme začít spolupracovat, i když nás to činí zranitelnějšími.
V kontextu periferií, které globální společnosti využívají, jde vlastně o moc z nedostatku. Korporace nevěří, že by uspěla, kdyby musela platit reálnou cenu za lidskou práci a ekologii. Je to vlastně takové: "můj úspěch závisí na tom, že tě vyzdrojuji". Zatímco opakem je: "můj úspěch je podmíněn tvým úspěchem.”
Je opět náročné, udržet si lidskost tam, kde lidskost není hodnotou.
ZÁVĚREM
Bude nesmírně zajímavé sledovat, jakým směrem se tato debata mezi starým paradigmatem kontroly a novým paradigmatem vědomého vlivu vyvine. Leadeři, kteří se dnes rozhodnou pro cestu integrity a přístupu "win-win-win", jsou de facto průkopníci nové úrovně vědomí v byznysu. Tato cesta je nepoměrně náročnější na psychickou odolnost, protože vyžaduje neustálou sebereflexi a odvahu stát v onom nepříjemném meziprostoru, kde je investoři obviňují z naivity a aktivisté z pouhého PR marketingu.
A pro mě osobně to je zajímavé zkoumání lidské integrity. Dá se být v integritě jen někde? Ráno posnídat s rodinou jako milující otec a odpoledne podepsat kontrakt, který vyzdrojovává druhého? Co to vlastně dělá s lidskou duší a jak se s tím rozpolcením vyrovnávat? Lze to vůbec? Osobně si myslím, že ne, protože integrita je vnitřní věc.
Jak uvádí Fred Kofman, superconscious kapitalismus není utopií, ale jedinou udržitelnou cestou k systému, který neničí své hostitelské prostředí. Můžu uspět s integritou i bez ní. Když ale uspěju bez integrity, někde mě to dožene (většinou na těle a na duši).
Možná stojíme na prahu transformace, která připomíná neustálé hledání rovnováhy. Možná že rozpor mezi BR a CII není ničím jiným než nutným procesem, v němž společnost prozkoumává dva póly, aby nakonec našla zdravě integrovaný střed.
Tento střed nejspíš nebude vypadat jako návrat k čistému shareholderismu, ale ani jako korporátní charita bez pravidel. Přála bych si, aby se rozvinul systém, kde integrita není luxusem, ale nezbytným předpokladem pro přežití na trhu, který je stále více tvořen vědomými spotřebiteli a zaměstnanci.
Možná je to evoluce, která nás nutí přestat vnímat byznys jako stroj na peníze a začít ho chápat jako živý organismus, jehož zdraví je neodmyslitelně spjato se zdravím celého ekosystému. Cesta k tomuto stavu ale bude určitě bolet. Bude plná nepochopení a pokusů o zneužití ušlechtilých myšlenek pro temné cíle. Ale právě tento proces plný konfliktů, paradoxů a morálních rozhodnutí je tím, co podle mého názoru dokonale ilustruje dilema moderního leadershipu.
A pro mě osobně, vybavena několika baleními popcornu v zásobě, je to podívaná, u které se vyplatí sedět v první řadě. Protože v sázce není nic menšího než to, zda dokážete v dravém světě byznysu i nadále uspět, aniž byste při tom ztratili to nejcennější - svou duši.
Pokud jste jedním z těch leaderů, kteří tohle nechtějí jen číst, ale žít, napište mi ZDE. Tohle téma mě nenechává v klidu. A myslím, že vás taky ne.