Impostor syndrom

Impostor syndrom – špatný sluha, ale dobrý rádce

Určitě už jste o impostor (je možné použít i slovo imposter) syndromu slyšeli. Uvádí se, že až 70% lidí má zkušenosti se syndromem podvodníka. A to je velké číslo. Pojďme se mu tedy podívat na zoubek a prozkoumat, co tento syndrom je, jak se projevuje, před čím nás varuje a jak si můžeme pomoci, aby nás tolik neovlivňoval.

 

CO JE TO IMPOSTOR SYNDROM?

Tento syndrom se projevuje vírou, že jste se tam, kde jste, dostali náhodou, omylem nebo jen díky štěstí (a to i přes to, že existují důkazy o tom, že jste si svůj úspěch zasloužili). Jeho součástí je strach, že druzí odhalí pravdu o tom, jak jste ve skutečnosti neschopní nebo nekompetentní a že si svůj úspěch nezasloužíte.

Nejedná se o psychologickou diagnózu, jde spíše o vzorec, jakým uvažujeme sami o sobě. Na syndrom podvodníka upozornily v roce 1978 americké psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes. Zpočátku se domnívaly, že se tento syndrom týká nejvíce vysoce postavených žen. Postupem času se ale zjistilo, že jím trpět může každý člověk.

 

JAK SE PROJEVUJE?

Impostor syndrom se projevuje perfekcionismem, workoholismem a také tím, že si lidé stanovují vysoké cíle, které jsou schopni zvládnout pouze s vysokým nasazením. Spojují si totiž svou sebeúctu a sebevědomí se svými schopnostmi. Proto pracují na 200% a běžný cíl pro ně není dost dobrý. Vše musí být dokonalé a možná ještě lepší. To ale přináší negativní důsledky jako jsou deprese, úzkosti a častá vyhoření.

 

KDE SE BERE?

Podle Clancové a Imesové má původ syndromu podvodníka v rodině, a to ve dvou případech:

  1. Pokud jste měli staršího “chytřejšího” (nadanějšího, inteligentnějšího, zdatnějšího) sourozence nebo příbuzného a byli jste považování za toho “méně chytrého“.
  2. Pokud jste byli rodinou oslavováni jako “ti chytří“, kterým se vše daří a nemusí se zas tak snažit.

V prvním případě se pak celý život můžete snažit druhým dokázat, že jste taky “chytří” – proto jste tvrdě studovali, tvrdě pracujete a snažíte se získat si své právo být také “ten chytrý“.

V druhém případě musíte i v dospělosti obstát puncu, který jste dostali v dětství – že se vám vše daří s lehkostí a úplně přirozeně a že není nic, co byste nezvládli. Svůj úspěch pak měříte podle toho, jak lehce jsme ho dostáli. Pokud něco jde těžce, znamená to, že už asi nejste tak zázračné dítě a že nejste zřejmě takový génius, za kterého vás všichni považují.

 

JAK JE MOŽNÉ SI POMOCI?

  • Prvním krokem může být uvědomění si, že syndromem podvodníka trpíte a kde ve vašem dětství nebo dospívání může mít svůj původ. Poté zkuste opečovat sami sebe jako malé dítě, kterým jste byli. Uvědomte si, že nemusíte nikomu nic dokazovat, ani sobě – máte nárok nebýt dokonalí, máte nárok na odpočinek i na to dělat chyby. Říká se, že udělat chybu není špatné, vždy se něco naučíte, co vás posune dál. Odpočívejte a dovolte si postarat se o své potřeby. Nikdo jiný to za vás neudělá.

 

  • Pokud stále pochybujete, podívejte se na fakta – ideálně na sepsaná data na papíře. Napište si, co vše jste dokázali a uvědomte si, že to nebyla náhoda a že jste tvrdě pro svůj úspěch pracovali.

 

  • Přijměte fakt, že jste zranitelní a že i druzí můžou vědět, že se tak cítíte. Mluvit s druhými upřímně o svých pocitech pomáhá nestavit kolem sebe ochrannou zeď a pěstovat pravdivější vztahy, ve kterých není potřeba nic druhým (ani sobě) dokazovat.

 

  • A nezapomeňte, že učení dělá mistra. Se svým syndromem podvodníka zřejmě nezatočíte po přečtení tohoto článku. Není to tak, že by v životě stačilo k vyřešení problému pouze uvědomit si vzorce chování, které máme a které nám neprospívají (a pak by jako mávnutím kouzelného proutku zmizely). Je to ale dobrý začátek. Úplně stačí, když si tyto nezdravé projevy příště u sebe uvědomíte, můžete je pozorovat a pokusit se reagovat jinak než naučeným vzorcem. A až se zase znovu objeví, opět to zkuste. Hlavně si nenadávejte za to, že do toho zase spadáte. Uvidíte, že s trpělivým přístupem k sobě to bude jen a jen lepší.

 

PŘED ČÍM NÁS VARUJE?

To, že se cítíte jako podvodník může být samozřejmě založeno na tom, že k tomu můžete mít i skutečné důvody. Znalost syndromu podvodníka a jeho projevů se tak může stát skvělou výmluvou pro anulování vlastních negativních pocitů, které jsou ale založeny na reálných základech – možná vážně pro svou práci potřebujete získat více praxe, udělat si certifikaci nebo si doplnit vzdělání.

V době, kdy málokdo řeší svou odpovědnost na sítích, kdy každý každého kopíruje a kdy na nás útočí manipulace guruů a ezoporadců, je používání odpovědnosti, etiky, morálky a sebereflexe v našem vlastním podnikání velmi důležité.

Ohledně toho tématu se točí velká diskuze. Je tu spousta pólů a pohledů. Například:

  • Vystudovaný psycholog x člověk, který má psychoterapeutický výcvik x člověk, který si například sám prošel anorexií – kdo nám lépe pomůže? Sama jsem navštěvovala jeden rok psychoterapeutický výcvik a věřte mi, že bych se se svými problémy nesvěřila některým vystudovaným psycholožkám, ani některým konkrétním lidem na výcviku, (kteří spíše psychoterapeutickou péči podle mého názoru sami potřebovali). Naopak pro mě byla velkým vzorem jedna kolegyně, která si toho v životě hodně prožila a která měla obrovskou moudrost, laskavost a pochopení. To je ale moje zkušenost z jednoho oboru. Vaše může být úplně jiná. 

 

  • Kde začíná a končí hranice inspirace x kopírování? Kopírováním se člověk učí, je to přirozené – už od dětství děti kopírují své zkušenější rodiče. Kopírováním také hledáme sami sebe – zkoušíme si roli, kterou zkušenější člověk představuje. Říká se, ať hodí kamenem ten, kdo nikdy nekopíroval. Nebo se také říká, že knihy jsou stvořeny z knih. Například v showit webdesignu je velmi těžké vytvořit takový canvas, který už by nikdo před tím nevytvořil. Nebo třeba v hudbě – stále tu máme jen osm not pro miliony tvůrců napříč generacemi. Kde je tedy hranice, kdy je inspirování se druhými v pořádku? A kdy už to v pořádku není?

 

  • Cena je vnímaná různě různými lidmi. Kdy je cena oprávněná a kdy je předražená? Kdy jde o luxusní značku, skutečně kvalitní produkt nebo službu a kdy je to jen dobrý marketing s podprůměrným produktem nebo službou? Jednomu člověku zázračný mastermind za půl milionu pomůže a druhý si rve vlasy, že naletěl zdatnému manipulátorovi.

 

  • Když vás štve dobrý marketing pro špatný produkt, kde se to bere a co to vypovídá o vás (a jakou informaci vám dává)? Přiznám se, že mě mnohdy štvou lidi z podobného oboru, kteří nemají tolik zkušeností jako já sama, ale mají dobrý marketing. Když se oprostím od svých strachů a komplexů, zbyde mi toto: někdo, kdo má méně zkušeností a výsledků než já a dělá skvělý marketing, mi jednoduše říká, že bych se měla více zaměřit na vlastní marketing a propagaci. Můžu druhému člověku popřát hodně štěstí v jeho počínání a jít se zajímat o to, jak dělat marketing eticky, morálně a v souladu s tím, jak to sama cítím. 

 

Jak to vnímáte vy? Jaké máte zkušenosti? Co pomáhá vám? Podělte se o svůj názor v komentáři pod článkem.