jak napsat knihu

Jak napsat knihu

osobní

sdílet článek

Přečetla jsem spoustu knih o tom, jak napsat knihu. Je totiž mnohem jednodušší sedět na gauči, pít čaj s citrónem a číst si o tom, jak napsat knihu. Je jednodušší snít o tom, jaké to bude a opíjet se pocitem, jak úžasná moje nenapsaná kniha je. Vše je jednodušší než si pravidelně sednout k počítači a psát. To totiž vyžaduje velkou dávku oddanosti. Navíc psaní dokáže pěkně bolet. Může opravdu duševní činnost fyzicky bolet? To si piště, a jak! Cítíte ten tlak, prázdnotu ve vaší hlavě, emoce strachu, očekávání a vlastní neschopnosti.

Když se stavidla otevřou

Kdyby ale psaní jen bolelo, málokdo by se mu věnoval. Každý, kdo to někdy zažil ví, co se stane potom, co sám sebe dokáže opakovaně překonávat – když s pokorou přistoupí na tvrdá pravidla hry. Něco se změní, stavidla se otevřou a do našich prstů na klávesnici začne proudit něco, o čem jsme ani neměli tušení, že v nás je. Jsme šťastní, ponoření do tvůrčí činnosti, nevnímáme čas a jediné co chceme je, abychom už navždy mohli psát a nikdy nepřestat. Stavidla se ale zase zavřou. A proto  zítra svádíme ten samý boj – pro to, aby Múza zase přišla a políbila nás na temeno. Je to boj s vlastním egem, se svou pýchou a s pocity nedostatečnosti. Mám, co říct nebo nemám, co říct? A jestli mám, jak to proboha převést do slov?

Někdy je psát méně bolestivé než nepsat

Moje jediná rada, jak napsat knihu, je objevit v sobě svou Samuru. Kdo to je Samura? Povím vám to. Nejdřív mi ale dovolte malý vhled do dvou situací, které od sebe dělí jeden pouhý rok.

Vidím sama sebe, při křtu knihy. Držím své miminko v ruce, ještě po jeho hřbetu stékají kapky šampaňského. Jsem šťastná. Jsem vděčná všem, kteří mě podporovali a stáli při mě. Tetelím se, že se lidem, kteří ji četli, líbí. Je mi fuk, jestli na ní vydělám peníze. Nepotřebuji nic víc, jsem dostatečná. Napsala jsem knihu, panebože já napsala knihu! Dokázala jsem to. Vše je tak, jak má. Nic víc nemusím měnit. Svět je úžasné místo.

A vidím sama sebe před rokem. Sedím na pohovce, mám na sobě tepláky, jím čokoládu a je mi pěkně na nic. Na hrudi se mi usadila úzkost. Něco ve mně křičí, že to chce ven. Já ale čučím už pár hodin do stejného místa a nemůžu se ani pohnout. Po delším čase to volání pochopím. Vím, že mám jít psát, ale nemůžu. Nejde to. Nevím, co a nevím, jak. Posadím se na pohovku a snažím se vymyslet, o čem to tedy bude. Posadím se k počítači, napíšu nadpis knihy (který nikdy nepoužiju) a snažím se vytvořit grafickou šablonu a přidat do ní fotky s tím, že text napíšu později. Vracím se zase na pohovku. Stále jsem nezačala psát.

Kdo je Samura?

Volám své kamarádce, co už knihu napsala, a jsem zoufalá. Ona mi říká, že mám na výběr, jestli naplním svůj život děláním věcí, ke kterým mě to táhne, nebo jejich neděláním. A já to sakra vím. Položím telefon a usnu. Je odpoledne a já sedím v křesle. Nikdy nedokážu usnout v sedě a přesto se za půl hodiny pomateně probouzím. V hlavě mi doznívá podivný sen a s ním věta: “Život je krásnej, Samuro”. A já cítím, že když budu bojovat jako Samura, že ta prázdnota a úzkosti odejdou. Jenže kdo to ta Samura je? Podvědomě tuším, že jsem to já, ačkoliv jsem tak sama sebe nikdy nenazvala.

Jdu googlit a náhle mi to začíná docházet. Samura je ženský rod od samuraje. Samuraj je ten, kdo oddaně slouží něčemu vyššímu. Neptá se, co mu to přinese, jen pokorně a oddaně plní své povinosti.

Pak jsem to celé pochopila. Kniha se nevymýšlí dopředu, kniha se píše sama, když se stavidla otevřou. Šla jsem tedy k počítači bojovat. Prvních třicet stránek napsalo mé ego. Ty jsem vyhodila. Další stránky už jsem napsala s napojením na něco vyššího ve mně. Proto svou knihu tak miluju. Je psaná z mého srdce, ne z vypočítavosti. Možná je vlastně napsaná z duše.

Jak tedy napsat knihu?

Na tuhle otázku jsem se ptala sama sebe tolikrát. Tolikrát jsem se snažila něco si nalhat. Pak jsem to pochopila. Není na mně, abych měla vše pod kontolou, abych dopředu viděla za každou zatáčku, abych si přesně a vypočítavě naplánovala celou cestu. Na mě je jen vyslyšet volání mé duše, sednout si pokorně ke svému počítači, odložit pýchu, strach, prokrastinaci a užít si cestu.

To, co se potom děje, když se stavidla otevřou, nejde popsat, to se musí zažít.

Cítím, že tak je to i v životě. 

A o čem je ta moje kniha? Najdete ji ZDE.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Přečtěte si také

máte rádi dárečky
a zajímá vás tvorba webu?
mám pro vás úúúžasné

freebies

Najdete zde 27 stránkový Brand dotazník, dvě webové one-page šablony zdarma, slevu 10 % na Showit, 50 % na Flodesk, Checklist před spuštěním webu a další užitečné informace.