Lucie Schweinerová – Básně

Nahá jsem krásná

Nemám-li se za co schovat,
pak uvidíš mou pravou tvář.

Když postavím se hrdě nahá,
klíčem zranitelnosti
otvírám dveře k sobě sama,
vcházím do pravdivosti.

Je těžké být krásná nahá,
bez masky konformnosti.

 

Krása

Krása je jako vetkaná nit,
do každé vrásky,
do každé obliny,
do jizev, co nechceš mít.

Krása je nositelem příběhu,
o tom, kdo jsme,
o lásce a radosti,
o tom, jak milujeme.
o přesvědčení a bolesti.

Dáme-li lásku minulosti,
obejmeme nedokonalost,
spatříme krásu v jedinečnosti,
a svou pravdivost.

 

La loba

Možná je na čase 
nechat sebe sama zemřít.
Lehnout si do trávy.
Dívat se na hvězdy.
A nechat maso vsáknout.
Do jehličí.

Možná je na čase 
zazpívat kostem novou píseň.
Pravdivou.
Smysluplnou.
Lásku.
Slunce i Měsíc.

Možná je na čase 
povstát z popela.

Znovuzrozená.
Jako Fénix.
Plná života.

Až do další smrti.

 

Odmítání

Nekonečný vesmír je ukryt
v mých chladných očích.
Huboká temnota
i jasných hvězd třpyt,
s vnitřním Bohem jednota.

Hlasy předků šeptají
moudrost budoucnosti.
Přesto mlha mysli zrcadlí
pokřivený obraz minulosti.

Jak věrně známé je mi odmítání,
odmítám druhé 
i kus svého nebe,
hledám lásku tam, kde není,
odmítám 
a hledám sama sebe.

 

Nevinnost

Krutý mocný vládce
nahý, na rtech mír,
myslí ještě v dálce,
procitá z dalekých míst.

Pak exploduje vesmír
v tůních plných hvězd,
když rozlepí se řasy,
v očích tolik krásy. 

Svítá.
Pohled temní.

Zbitý a zraněný
shodí k zemi kostru ženy,
ležíc vedle ní.

Než procitne bolest,
všichni jsme nevinní.

 

Lucerny

Někdy získá člověk pocit,
že má být jen jasný den,
že temnota nemá své místo
v online světě luceren.

 

Chrám ze střepů

Chrám z ojínělých střepů
na pilířích bolesti,
vlivem vnitřních střetů
drolíš k minulosti.

Odkládáš své masky,
nejde už jít dál,
otvíráš se z lásky,
kterou jsi si dal.

Už víš.
Už cítíš.

Skelná bolest v srdci
zvolna uvadá.

 

/Naděje/

Budu mít raději

mysl rozháranou,
tělo plné bolesti, 
a duši pestrobarevnou.

Než život podle pravítka,
dosaď si mezi lomítka
/naději/.

 

Chumelí

Sněhové vločky poletují,
houstnou jako hejno ryb,
bez cíle prostor zaplňují,
na ulici oranžový svit.

Tak i myšlenky se hravě
koulují a pokřikují,
když chumelí mi v hlavě,
přítomnost sněhem pokrývají.

Bez nich by mi bylo líp.

 

Přijímám sebe sama

Nejtišší.
Nejsilnější.
Nejtěžší.
Revoluce.

Uvnitř.

 

Nedostatek sebedůvěry

Chtěla bych ukázat lidem všem,
jak bohatá, krásná a vtipná jsem.
Aby všichni na Facebooku věděli,
že mám…

nedostatek sebedůvěry

 

Sklenice mléka

Jako odložená nedopitá sklenka
toužím po naplnění,
toužím po pozornosti,
toužím po políbení,
když tu stále nejsi.

A když přijdeš ráno domů,
zahraji ti na svou hranu,
sérii známých tónů,
prostřu ti celý svůj stůl.

A když se nasnídáš,
kapky mléka z mého břicha utíráš,
cítím se ještě prázdnější.

Netřeba plakat nad rozlitým mlékem.

 

Vrcholek hory

Stojíš na vrcholku hory,
kde po dlouhém boji,
čekáš příliv naplnění,
ale ono v srdci není.

Svítání požírá temnota,
vše je přesně naopak,
když shlížíš do údolí,
hruď ti svírá prázdnota.

Přemýšlíš nad dívkou,
co měla svůj sen
o vrcholku hory.
Ta dívka procitla
a že to pěkně bolí.

Prázdnotu nezaplní 
vyšší vrchol hory.

 

Návod na šťastný život

$1500

Chceš ho?
Tak tady ho máš.

Až tisíc dřepů denně uděláš…
Až všechny knihy přelouskáš…
Až miliony tvrdou prací vyděláš…
Až na vrchol Everestu vystoupáš…

Tak takhle štěstí nezískáš.

O tom život není.
Jak žít šťastně dávno víš,
skrz řev mysli neslyšíš,
láskyplné duše vedení.

Návod v srdci dávno máš.

BUY NOW

 

Svoboda

Čistá bílá obloha,
třepotám křídly,
po dešti voní svoboda,
jenom já
a nyní.

 

Sama

Jsem sama
v domě plném lidí.
Kdo jsem,
to nikdo nevidí.

Jsem unavená
polykáním sladkého sněhu.

Jsem slabá 
po tak dlouhém běhu.

Jsem zahalená
do šálů z her a pocitů viny.
Moje plíce křičí
pravdu spod laviny.

Jsem můra,
koukon v pavoučí síti.
Je těžké dostat se tam,
kde pro mě slunce svítí.

 

Instantní dokonalost

Hlásám všude, co se sluší,
oblékám si bezchybnost,
umím tužkou na obočí,
zamaskovat skutečnost.

A pak potkám muže s duší,
viděl už můj insta-feed,
obávám se, že už tuší,
předstíranou perfektnost.
Bude mě tak chtít?

 

Sen

Zdál se jí podivný sen
o davu lidí,
kteří se přes masky své
navzájem nevidí.

Svět byl náhle pustý, prázdný,
potemněl
jak divadelní představení
zbavené barev a pravdivosti,
oněměl
strachem ze slabosti.

Stála v tom davu naprosto sama,
bez masky své, úplně nahá,
bradu vztyčenou,
ramena vzpřímená,
tak svá,
tak hrdá.

Stála tam dokud se nevzbudila,
chodidly sotva dotkla se země,
masku svou na tvář nasadila,
je na ní zvyklá, nosí ji denně.

 

Absence?

V absenci ega
hledám vysvobození.
V absenci masek
toužím po osvícení.

Jednoduché?
Tak to tedy není.

V absenci boje
cítím zalíbení.
V absenci pýchy
tuším probuzení.

Duše mysli našeptává:
“I když nosíš masku,
zasloužíš si lásku
a jsi dokonalá.”

V absenci nároků
vidím rozhřešení.

 

Noční pták

Uhání mezi stromy,
nedívá se zpět,
proletí blesk i hromy,
když dochází mu dech.

Sražen jednou ranou,
do útrob věčnosti hledí
a v té chvíli jasně vidí,
co je za nebeskou branou,
když padá střemhlav zpět.

Zneužit pařáty budoucnosti,
vězněm v okovech minulosti,
okraden o prožitky přítomnosti.

Lovec se stal lovnou.
Víc lásky dát si měl.