“Kdo jsem?” ptám se sama sebe ráno při pohledu do zrcadla. Vidím svůj obličej, vlasy, vrásky kolem očí a také sušičku plnou točících se ručníků za mými zády. Jsem člověk, jsem žena, stojím ve své koupelně a dívám se do zrcadla. “Ahoj, mamí!”, vykoukne usměvavá rozcuchaná hlava ode dveří. Jsem máma. Ze sprchy vychází můj muž a dává mi pusu na krk. Jsem jeho žena. Čas se najednou zrychluje a všude zavládne ranní neklid před tím, než všichni vyrazí z domu. Dokáži vnímat čas.
Otevírám skříňku po mé pravici a vyndavám taštičku s make-upem. Potřebuji se namalovat, abych se cítila v pohodě, než půjdu fotit. Sice to nepřeháním, ale i tak cítím, že žiji ve světě, kde je potřeba nemít v dospělosti pupínky na tváři. Jsem tedy také člověk, který přijal nějaké přesvědčení.
Hlavou mi probleskne, že bych sebou měla hodit, abych vše stihla. Představuji si, že přijdu pozdě na focení. V hlavě se mi roztáčí černé scénáře o tom, jaký hrozný dopad by to mohlo mít pro mou pověst a pro celou mojí kariéru. Jsem jen malý krok od toho, abych viděla své dva malé hladovějící syny v otrhaném oblečení, které už kvůli tomu nedokáži uživit. A s tímto vědomím začínám být trochu ve stresu. Možná kvůli tomu na ně budu později u obouvání bot křičet. Uvědomuji si tedy, že jsem člověk, který má v hlavě spoustu myšlenek, a také specifických obav a strachů.
Obléknu se, do kabelky si vezmu iphone, na zápěstí připnu chytré hodinky, vyjdu z velkého domu a nasednu do Tesly. Je krásná, červená a malé děti na přechodu někdy tahají své tatínky za rukáv a křičí “Tatí, to je Tesla, podívej!” Vypovídá v tomhle bláznivém světě, o tom kdo jsem i to, co mám?
Je toho tolik vnějšího, co jsem, když se na sebe podívám. A právě to mě odděluje od ostatních a zároveň definuje, kdo jsem. Pak jsou tu také chvíle, kdy se tohle všechno úplně vytrácí. Říkám těm chvílím světlušky. Moje hlava je čistá a já cítím, že to kdo jsem, má větší hloubku, než jsem si kdy předtím dokázala i jen představit.
Je zase ráno. To samé ráno předtím než jsem se na sebe dívala do zrcadla. Právě jsem bez budíku otevřela oči. Venku začíná svítat. Slyším ptáky a jejich pulzující zpěv a cítím, jako by byli mou součástí. Otevřeným oknem vane jemný vánek a pohrává si se záclonou. Vnímám její pohyb jako nejkrásnější tanec. Vedle mě leží můj manžel a tiše oddychuje. Ucítím vůni jeho kůže, když mě k sobě přivine. Pod svou rukou na jeho hrudi cítím tlukot jeho srdce. Nevnímám čas, neslyším myšlenky, necítím strach, ani obavy, cítím jen naprostý klid, jednotu, lásku a vím, že pro tuto chvíli, než se přítomnost opět rozplyne, je vše v naprostém a hlubokém pořádku.
Tyhle chvíle ke mně nepřicházejí jen ve stavu po probuzení, když je mysl ještě čistá a svěží. Přicházejí třeba při západu slunce, když sedím na skále nad Vltavou a pozoruji temnotu požírající červánky nad řekou. Vše vnímám tak nějak jinak. Dole pode mnou v nadcházejícím soumraku blikají světla aut na Barrandovském mostě. Jsem okouzlená velkolepostí této podívané a zároveň jsem i její součástí. Cítím jako bych se rozpínala. Možná je to pro to, že v této chvíli se ztrácí vše vnější, co mě definuje.
Světlušky – plně přítomné chvíle ke mně přicházejí nečekaně při focení, při vaření oběda a při úplně běžných činnostech. Třeba když sedím v tramvaji, mám hlavu opřenou o okénko a pozoruji lidi a překypující život v centru města. Děje se toho mnoho najednou – tolik aut, tolik lidí, různých ras a národností, tolik situací. Čas se opět zastavuje, mysl se vypíná a já se cítím být součástí něčeho velkolepého. Něčeho, co nepředstavitelně přesahuje můj ranní obraz v zrcadle a čeho je mi dovoleno se jen občas letmo dotknout. Něčeho, co se tak špatně popisuje slovy, ačkoliv se mi nad tím svírá srdce…nejde to popsat, protože když v těchto okamžicích jsem přítomná, nemám k dispozici žádná slova, nejsou potřeba.
Předtím, když jsem si žila svůj odpojený život, byla jsem jednoznačně definovaná tím, co dělám, jaké mám role a co vlastním. Pak jako by někde něco prasklo a já se probudila. Pilíře, na kterých jsem stavěla svůj život, pozbyly pravdivosti. Uvědomila jsem si, že nejsem jen tento svůj vnější obal. Chtěla jsem utéct do klidu a míru přítomného vědomí a o nic se nestarat. Později jsem pochopila, že právě teď jsem ve svém těle, v čase a v prostoru a že to je v této přítomnosti to, kdo jsem. Pochopila jsem, jak úžasné to je a že nemá cenu odmítat žádnou část toho, kdo jsem – ani tu vnitřní, ani tu vnější.
Co vše mi v tuto chvíli přináší uvědomění toho, že nejsem jen člověk, který má své role, něco dělá a něco má? Co vše mi přináší pochopení, že jsem něco mnohem hlubšího? Jaké mi má vnější forma dává možnosti v prožívání, v okoušení života ve všech směrech, beze strachu, s možností nadhledu a s vědomím své hloubky? Jaké mému vědomí nabízí nástroje? Pochopila jsem, že z této perspektivity vidím svůj svět úplně jinak než předtím. Můžu ho prožívat, ochutnávat všemi svými smysly. Nemusím se už tolik strachovat, nechat se vláčet svými myšlenkami, konstrukty a vnitřními zraněními, protože mi bylo dáno poznání vidět alespoň občas nad ně. Můžu věci prožívat a můžu tvořit! Mám pro to teď a tady všechny nástroje – tělo a jeho smysly, svou mysl a nějaký čas k tomu.
Už chápu, že se nemusím pořád tolik snažit, bát se, kontrolovat kde co, tvrdě na věcech pracovat a pokoušet se tím vším dostat někam jinam – někam do budoucnosti, kde konečně dosáhnu klidu, míru, lásky, dostatečnosti a celistvosti. Vím, že už nemusím, protože už tam ve skutečnosti jsem. Přišlo to ke mně díky uvědomění toho, kdo ve své hloubce jsem.
Není mým úkolem naplánovat každičkou zatáčku na cestě do cíle. Mým jediným úkolem je prožívat, naplnit okamžiky přítomností, radostí a nadšením z vyjádření sebe sama. Je mi dovoleno prožívat sama sebe, a i když to často bolí a dějí se mi zlé věci, v jiných chvílích to je zase moc hezké.
Každý den jsem vděčná všem lidem a zkušenostem, které mému vnějšímu obrazu o sobě nastavují zrcadlo, díky kterému se poznávám. Také jsem vděčná, že mi bylo dáno občas se dotýkat bytí, hlubokého vědomí a pocitu sounáležitosti, lásky a klidu. A v neposlední řadě jsem nesmírně ráda, že s přijetím toho všeho kdo jsem, těch všech aspektů, kterými jsem, se mi otevírají možnosti, jak vyjádřit sebe sama, jak do svého fyzického života přidat dotek něčeho vyššího, lidského a univerzálně platného, co skrze mě proudí. Psaní je moje forma, jak uchopit, co prožívám. A tyto řádku jsou pozvánkou do mého světa, a možná že také do vašeho.
Leave a Reply